Recenze: Hobit – Neočekávaná cesta

Dočkali jsme se. Po téměř deseti letech se vracíme do úchvatné Středozemě, abychom si vyslechli další strhující příběh jejích obyvatel. Tentokrát bude v centru dění mladý Bilbo Pytlík, který se společně s třinácti chrabrými trpaslíky vydá na největší dobrodružství, jaké kdy „prostého hobita, toužícího po jídle a klidu“ potkalo.

Od chvíle, kdy Peter Jackson triumfálně zakončil Pána prstenů na oscarovém klání, se fanoušci modlili za zfilmování Hobita. Řadu let se projekt zdál prokletý – studio nemělo na natáčení peníze (ze stejného důvodu se čekalo na poslední bondovku Skyfall) a dokonce muselo obhajovat filmová práva na knihy. Podobné průtahy odehnaly od režie Guillerma del Tora, který na projektu dlouho pracoval a o svém odchodu mluvil jako o jednom z nejbolestivějších rozhodnutí kariéry. Tato „smutná událost“ se nakonec v dobré obrátila, neboť studio napnulo všechny síly a přemluvilo k návratu samotného Jacksona.

Od počátku se jevilo kontroverzní rozhodnutí, že na základě tenoučké knihy Hobit vzniknou filmy dva, zatímco komplexní knižní trilogie Pán prstenů si musela vystačit „jen“ se třemi filmy. Obavy nelze nechápat. Zatímco Pán prstenů byl velkolepým vstupem do nového světa, jímž si chtěl J. R. R. Tolkien vynahradit nedostatečnou mytologii rodné Anglie, Hobit byl dětskou knihou bez větších ambicí. Milou, ale nenáročnou, která nejvíce děsila pavouky. Osudovosti v ní moc nebylo.

Od počátku bylo jasné, že pro nové filmy, které chtějí navázat na „nepřekonatelné“, bude třeba nemalé dávky scenáristické improvizace. Od chvíle, kdy bylo ohlášeno, že se z Hobita stane rovnou trilogie, už je byl nevyhnutelný fakt. První díl Hobita tak v mnohém od knihy ubíhá. Ale není to na škodu. Daří se totiž vytvořit dojem první kapitoly, která předchází něčemu velkému. A jak už to tak u prvních kapitol, jež jsou tichem před bouří, bývá, není to zdaleka kapitola bezchybná.

Jackson se svým týmem do jisté míry opisuje z vlastní historie. Neočekávána cesta má velmi blízko ke Společenstvu prstenu, ať už mluvíme o úvodu v Kraji či následném putování, které představuje první záporáky a navrací do hry postavy z minulé trilogie. A zda padá největší kosa na kámen. Ve snaze o co největší odkaz je ve filmu řada starých známých tváří, většinou ale jejich účast (vyjma „mrk, mrk na původní trilogii“) postrádá větší smysl. I samotný Gandalf má spíše symbolickou roli (vždy se ve správnou chvíli zjeví jako deus ex machina, aby záhy stejně pohotově zmizel).

Příliš dobře nepůsobí ani úvodních čtyřicet minut, kdy čekáme na to, až mladý Bilbo konečně vyrazí na cestu. Rámování „současností“, v níž starší Bilbo (Ian Holm) sepisuje svůj příběh, zatímco kolem krouží Frodo (Elijah Wood), má své logické opodstatnění, tempu ale nepřidá. A sedící nostalgický hobit zdaleka tolik „nenakopne“ atmosféru, jako úvodní slavnost ze Společenstva.

Je pochopitelné, že natolik očekávaný projekt bude podroben přísným testům a mohu vám zaručit, že se nepochybně najdou tací, pro které bude vše, co jsem vypsal, pouhou špičkou negativního ledovce. Bylo by ovšem nefér o Jacksonovi tvrdit, že pošlapal vlastní odkaz, nebo to udělal „pro prachy“. Něco takového není z filmu cítit ani omylem. Každý obraz, každý moment je výsledkem pečlivé přípravy, efekty jsou naprosto špičkové (včetně obřích vlků – takže to jde!), nechybí emoce, magické záběry na nádhernou krajinu, strhující akční scény i chvíle překvapení. Především ve druhé polovině se naplno vrátí atmosféra, pro kterou se stala původní trilogie velebeným dílem.

Pochvalu si zaslouží i vynikající soundtrack, především pak naprosto přirozený a nenásilný přechod od klasických motivů Pána prstenů k novému, který je znám již z uvolněných trailerů.

Háček je tu zkrátka v expozici, která má délku téměř celého filmu a i tak dostatečně nepředstaví nové postavy (ze třinácti trpaslíků si zapamatujete stěží polovinu). I Martin Freeman se musí hodně snažit, aby vás o svých kvalitách nakonec přesvědčil. Podaří se, ale scenáristé mu to neulehčují.

I přes všechny výtky ve vás návrat do Středozemě vyvolá to správné chvění a – což považuji za největší vítězství – ukáže, že bude ve třech filmech o čem vyprávět. Těším se na další dějství.

Hodnocení: 80%

P.S. Dabing je ucházející, vyjma česky nazpívané písně trpaslíků. Za to by měl jít někdo sedět. A o 3D lepší nemluvit. Je tradičně naprosto zbytečné a v 99% scénách nepostřehnutelné.

Recenze: Twilight sága: Rozbřesk - 2. část

Twilight sága nám vrcholí. Edward a Bella si udělali dcerku Renesmee, Bella využila příležitosti a rovnou přeběhla do rudého tábora a aby těch změn nebylo málo, blíží se mocný rod Volturiových, který hodlá (téměř) všechny pobít.

"Finále bude nesmrtelné" slibují propagační materiály o druhé části Rozbřesku. Jako nečtenář knihy mám z podobně sebevědomého a velkolepého prohlášení po skončení filmu rozpačité pocity. Je ono finální zúčtování, kterým snímek finišuje, skutečně tím "velkým třeskem", na který se několik let čekalo a kvůli němuž nemohly fanynky fenoménu dospat dne premiéry poslední části již v době, kdy šla do kin jednička?

Inu, proč se hned opírat do slabé dějové kostry, která na svém konci využívá osvědčeného klišé a namísto opravdového vyvrcholení nabízí jen jakousi formu stagnujícího ticha před bouří. Twilight není první ani poslední série, jež se uchýlila k seriálové neuzavřenosti a nevidím důvod, proč ji kvůli tomu extra peskovat. Mnohem zajímavější mi přijde, jakým způsobem Stephenie Meyer využívá "typických" pánských hraček k potěše dámského publika. Teprve až s finálním dílem totiž naplno vyvstává, že je Twilight plnohodnotnou fantasy, ba co víc, fantasy hojně se inspirující světem komiksů (upíři zde nemají svými schopnostmi daleko k X-Menům). Tím nechci říct, že by všechny dívky světa nečetly fantasy a komiksy. Ale většinově je to pořád pánský klub.

Druhá část Rozbřesku je prvním dílem série, který otevírá všechny možnosti svého světa a naplno nechává postavy, aby využívaly svých speciálních schopností (dříve to vždy bylo jen lehce načrtnuto). Logicky je díky tomu "pětka" (pokud zůstaneme u klasických počtů) nejzajímavější dílem série, protože má co vyprávět a dost často dokáže i překvapit. Že to není z hlediska dialogů vyprávění příliš sofistikované, to už je druhý problém. Těžko říct, zdali je natolik slabá předloha, nebo jí scenáristka Melissa Rosenberg dodává tak nešťastně naivní a prostoduchý tvar. Výsledkem je každopádně značně prostinká romantická fantasy s nezdravou mírou nechtěně vtipných momentů.

To ale není v sérii nic nového. Twilight sága vždy hrála na určitou formu přiznané stagnace a vypravěčské prostoduchosti, aby se zavděčila co nejširší divácké obci (princip je podobný, jako třeba v telenovelách). Co je tu nové, to je Bellina proměna. Kristen Stewart si temnější nádech své postavy očividně užívá a její upírBella je výrazně sympatičtější (a co si budeme povídat - i herecky vděčnější) než stará fňukBella. A co naštěstí od minule zůstalo, je precizní režie Billa Condona.

Condon dostal coby autor zpravidla těžších látek nelehký úkol - vzít teenagerovskou romantickou sérii a dodat jí nádech, kterým by se otevřela i nepříznivcům předlohy. To se mu do jisté míry povedlo již předchozím dílem - Edward a Bella na kupě mrtvých těl, anorektická rodička, gradující finále s bojovnými vlky. To vše obstojně fungovalo, nemluvě o hezky nakomponovaných scénách, v nichž hrála prim hudba (Condon je v prvé řadě milovníkem muzikálů a ani ve Twilight svou vášeň nezapře). V Rozbřesku č. 2 je Condon ještě o něco lepší. Hraje si s prostředím, vpíjí ho do postav, neváhá se do sledu scén vložit několik regulérních videoklipů. Jsou to režijní berličky maskující prázdnotu, ale právě díky nim film většinu času nenudí, ba co víc je docela zábava ho pozorovat.

Režisér si v tomhle případě zaslouží všechny ovace. Nejenže dovedl sérii zdárně ke konci (respektive "ke konci", nepochybně nás brzy čeká nějaký další díl nebo spin-off), ale navíc ji zpřístupnil naprosto každému. Už je jedno, jestli jste nebo nejste miláčkem knih. Na druhý Rozbřesk se velmi slušně dívá, příběh nikde moc nestagnuje a finální bitva je z ranku těch údernějších, ač je mrzačena nízkým ratingem (chápu, že předloha pracuje s myšlenkou, že v sobě upíři nemají ani náznak tekutin - a tedy krve - ale když jeden druhému utrhne hlavu a ono se ani nezapráší, působí to prostě absurdně).

Co je zarážející, dvakrát tolik vzhledem k enormním výdělkům série, to je opravdu špatná kvalita triků. Ať už postavy zrychleně běhají, bojují v nepřirozených výškách, nebo někam padají, vždy to vypadá velmi uměle a nepřirozeně (vrcholem je digitální tvář malé Renesmee, což je opravdová programátorská zrůdnost). Možná je to úmyslná stylizace. V době prezicně vytvořených Spider-Manů, kteří se houpají nad ryze digitálním městem, to ale působí jako odfláknutá práce.

Twilight sága: Rozbřesk - 2. část si každopádně nezaslouží masovou nenávist. A stejně tak si nezaslouží extrémní počet příznivců. Je to naprosto průměrná fantasy pro teenagery, šitá na míru nekonfliktní době, v níž skutečná krev neteče, láska neumírá a kde se vše nakonec vyřeší slovy. Což vlastně není to úplně nejhorší poselství budoucím generacím. Mohlo to být mnohem, mnohem horší.

Hodnocení: 50%

Recenze: Skyfall

Bond nám zestárl. Je unavený, muška mu tak úplně nefunguje a dlouho trvá, než se odhodlá sundat prošedivělé strniště. Přesto nic z toho není špatně. Je to jen nové. A mnohé to zaskočí.

Od Quantum of Solace utekly dlouhé čtyři roky. James Bond (Daniel Craig) je stále ve službě a pouští se do úkolu dostižení padoucha, který MI6 ukradl harddisk s identitou všech tajných agentů. Divoká honička napříč Istanbulem končí neslavně. Bond je omylem odklizen z cesty vlastní kolegyní a po pádu do řeky a následném nenalezení těla prohlášen za mrtvého. Po nějaké době začne Silva v podání Javiera Bardema odtajňovat identity agentů a také zaútočí na ústředí MI6. Jeho cílem je samotná šéfka M (Judi Dench). To přinutí Bonda, aby znovuožil a vrátil se do aktivní služby.

Na Skyfall (2012) čekali fanoušci dlouho. Finanční potíže MGM na několik let zajistily pro značku 007 nedobrovolnou pauzu, čehož se scenáristé rozhodli využít. Po frenetické úvodní akci, která patří k tomu nejlepšímu, co nám kdy bylo v rámci Bondových filmů nabídnuto, následuje vzkříšení do doby, v níž je Bond a jemu podobní  "postradatelným" přežitkem. Starého psa novým kouskům nenaučíš, stárnutí sebou ale povinně přináší nejrůznější ústupky. Není to už ten neomylný agent, který by lusknutím prstu každou situaci vyřešil (i když problesky tu samozřejmě jsou). Bond je tentokrát především člověk.

Nejde o překvapivý vývoj. V podobném duchu se nesly již předchozí díly a Skyfall je završením úsilí vzít uhlazeného agenta, který se po tvrdém mučení snadno oklepe (Dnes neumírej / 2002) a udělat z něj někoho, kým může podobná zkušenost opravdu otřást (pokud je dostatečně intenzivní). Je mylné se domnívat, že tím tvůrci znásilňují předlohu. V ní byl Bond vždy mnohem pochybovačnější a méně sebejistý. To jen filmové vize zjednodušily celý koncept a hrály na strunu opojné sebejistoty.

S tím se nutně pojí zklamání, které na řadu diváků čeká. Tohle není Bond, u něhož můžete vypnout mozek a nechat se bavit akční pohádkou v efektním balení. Nový Bond má krev Jasona Bournea – muže žijícího v realistickém světě, v němž prudké činy nesou zpravidla těžké následky.

Podobně jako Martin Campbell v Casinu Royale (2006) volí režisér Sam Mendes (oscarová Americká krása / 1999, gangsterka Road to Perdition / 2002) poklidnější průběh, kdy po strhujícím úvodu následuje putování, kde vnitřní pnutí tvoří dusná atmosféra, která s vývojem děje graduje. Tvůrci samozřejmě nezapomínají, s jakou postavou pracují. Pořád je Bond tím, kdo umí do prostředí kasina či k ženě do sprchy nakráčet s jistotou sobě vlastní. Zůstala mu urputnost z předchozích dílů a aby se kruh dokonale uzavřel, vybaví ho omlazený Q a v garáži nemůže chybět Aston Martin.

Odvážným tahem je otevření Bondovy minulosti. Hnidopichové mohou namítat, že tajemství bylo odhaleno. Zvolený koncept tomu ale nejen nahrává, pro plnou emocionální funkčnost to dokonce i přímo vyžaduje. Pokud se navíc budeme držet téze, že film je tak dobrý, jak je dobrý jeho záporák, nelze než Skyfall označit za jednu z nejlepších bondovek vůbec. Blazeovaný (a zohyzděný) záporák Javiera Bardema, pro něhož je hlavní společností otřást, nikoli ji ovládnout, je jednodušše perfektní.

Záporák, nezáporák, Skyfall si označení „jednoho z nej“ zaslouží. Zůstala vizuální preciznost s řadou památných scén (úvod, „stínový“ souboj, jiskření mezi Bondem a Moneypenny, všechny společné scény Bardema a Craiga), opravdovým trumfem je ale promyšlený příběh a odvaha opustit vyšlapané cesty a dotvarovat Bonda nového tisíciletí. Povedlo se. Ne každému to bude vyhovovat. Nejde ovšem žít jen ze zažité slávy. Nastolený přístup má do budoucna mnohem větší potenciál. 

Hodnocení: 90%

Recenze: Asterix a Obelix ve službách jejího veličenstva ve 3D

Jsou jediná galská vesnička, která dokáže odolávat nájezdům Césarových vojsk. Tentokrát ale nejde o potrhlé Galy. Tam už to "Julek" dávno vzdal. Tentokrát je třeba vyrazit za čerstvými Římany do Británie.

Ti Britové jsou blázni. Místo, aby si své problémy vyřešili sami, poprosí malého Gala Asterixe a jeho věrného přítele Obelixe, aby jim dodali kouzelný nápoj, kterým budou moci odrazit nájezd mocechtivého Césara. Jak už to tak u adaptací evropských komiksů bývá, filmařům nicméně přišel jeden komiksový sešit na celovečerní film málo a proto navíc vnořili zápletku s Normanďany, kteří hledají strach, protože věří, že budou díky němu moci létat.

Točit hrané adaptace kreslených komiksů/seriálů je poměrně ošidná disciplína. Hrané filmy totiž mají zákonitě jiné vypravěčské postupy, než ty kreslené a v důsledku toho často vznikají hybridy, které se nezavděčí nikomu (viz třeba hraný Garfield). Ideálním přístupem je nesnažit se kopírovat originál, ale přijít s vlastním pojetím. To se do jisté míry povedlo hranému Asterixovi. Tedy, alespoň zpočátku. Jednička své kořeny nezapřela, přesto jste nemuseli znát předlohu, abyste se u filmu dobře bavili. Snímek fungoval velmi dobře sám o sobě. Dvojka už byla šitá na míru fanouškům, tam kde ale komiksy hýří svojí jedinečnou poetikou, tam tvůrci přitlačili na strunu parodie. Výsledek byl filmový ekvivalent teorie chaosu, jako zábavná jednohubka fungoval ale víceméně bez problémů.

Trojka s podtitulem Olympijské hry hraničila se znásilněním předlohy. A čtyřka v trendu pokračuje.

Kde začít. Těch bolestí je tolik, že by je neustál ani na rány imunní Rocky Balboa. Začneme Asterixem. V prvních dvou epizodách se ho zhostil neodolatelným způsobem Christian Clavier. Pro trojku však již svolný nebyl (dal přednost serióznějším rolím) a vystřídal ho Clovis Cornillac, jehož pojetí Asterixe připomínalo něco velmi nemocného. Tvůrci proto předali štafetu dále, ani v případě čtyřky ovšem nevolili nejmoudřeji. Tentokrát hraje Asterixe Edouard Baer, který je o něco méně strašný, než Cornillac, ale ani to největší strniště nemůže zakrýt fakt, že jde o téhož herce, který se v Misi Kleopatra ujal role smolařského Otise. Castingový tah hodný zdrogovaného producenta.

Režisér Laurent Tirard si očividně s látkou nevěděl rady. I když na sebe vrství scény v určité logické návaznosti, naprosto jim chybí timing. Většina gagů vyzní do ztracena a nepochybně drahá a pěkná výprava je zoufale prázdná a bez nápaditých detailů. V pořadí již čtvrtý Asterix často dává vzpomenout na druhé hrané Flinstoneovy: Hezky zabalené nic, z něhož se vytratilo kouzlo předlohy, přirozenost nahradila afektovanost a dokonce i ty roztomilé slovní kotrmelce jsou nenávratně fuč. Zůstala skořápka pro nejmenší, kteří se budou bavit čistě proto, že je to barevné a 3D.  Smutné.

Ani ty propojené komiksové linie nedrží pohromadě. Nomranďané nemají na hlavní zápletku naprosto žádný dopad. Většina scén s nimi je křečovitě nudná (i když „Kill Bill“ pochod má šanci vyvolat úsměv) a již tak zbytečně dlouhý film svou přítomností ještě natahují. Čtvrtý Asterix a Obelix má neuvěřitelné 2 hodiny, subjektivně se zdá ale minimálně tři hodiny dlouhý.

Kapitolou samou pro sebe je český dabing, v němž se český distributor pokusil "vynalézavě" nahradit originální britský přízvuk jakousi podivně šmatlavou mluvou (viz trailer) a výsledek se nedá poslouchat. Je tedy dost dobře možné, že by film nepůsobil tak hrozně, kdyby byl uváděn v originále.

Po dlouhé době se mi stalo, že jsem měl obrovskou chuť z projekce odejít, protože film zkrátka v žádném ohledu nefungoval (a omluvná věta „je to určené pro děti“ zde nemá své místo, neboť to neplatí o předloze ani kreslených filmech). Závěrný popsong už je jen posledním hřebíčkem do galské rakve (kde jsou ty časy, kdy se na konci Asterixe zpívaly bardské písně u ohně). Podobně otravný byl letos pouze Hotel Transylvánie. Tam se ale tvůrci zmohli aspoň na pár výborných gagů. Nový Asterix postrádá i tohle málo. Ti Francouzi sou blázni. Asi jim došel kouzelný nápoj.

Hodnocení: 30%

P.S. První díl jsem viděl naposledy v době premiéry a měl na něj poměrné dobré vzpomínky. Schválně jsem si ho dal po projekci znovu a stále to vidím na solidních sedmdesát procent, přičemž jsem si současně oživil i mladistvou vášeň pro Laetitiu Castu v roli Falbaly. A internet ji znásobil.

Recenze: Looper

Bruce Willis a Joseph Gordon-Levitt si jdou navzájem po krku v jednom z nejpříjemnějších překvapení roku 2012. Seznamte se s loopery – zabijáky, kteří čistí „bordel“ budoucnosti a nejednou tak rozhodnou o svém vlastním osudu.

V posledních letech se v Hollywoodu rozmohla vlna levných sci-fi, které se snaží vyplnit žánrovou mezeru. Není to tím, že by snad filmaři neměli odvahu k větším projektům. Výlety do vesmíru ale vždy platily v rámci komerčního úspěchu za druhou kolej, přičemž často šlo o propadáky (stačí vzpomenout Rudou planetu /2000/, Bojiště země /2000/ nebo nedávného Johna Cartera /2012). 

Většinou si za to studio mohlo samo sázkou na opravdu průměrnou látku, případně nezkušeného režiséra. No a občas se ušlechtilé cíle zkrátka nepovedlo naplnit (viz třeba Mise na Mars /2002/ Briana De Palmy). Studia se od žánru drží spíše stranou a filmaři proto museli přijít s novým subžánrem – s na náklady nenáročnou sci-fi, která ve větší míře sází na příběh. Což určitě není ke škodě.

K filmům jako Moon (2009), Zdrojový kód (2011) či Vyměřený čas (2011) se tak nyní přidává Looper (2012) pořízený za skromných 30 milionů dolarů. Snímek z nedaleké budoucnosti je příběhem Joea (Joseph Gordon-Levitt), který se živí jako looper. Looper je speciální zabiják, jehož úkolem je bez otázek likvidovat těla, která mu pošlou z budoucnosti. Jakmile „klient“ dorazí, Joe ho okamžitě sprovodí ze světa a jeho tělo spálí. Jednoho dne však před jeho hlavní skončí on sám ve své starší podobě (Bruce Willis). A to přirozeně všechno změní, neboť zabít sám sebe, to už něco jiného.

Cestování časem je bezesporu jedna z nejnáročnějších filmových disciplín. V prvé řadě proto, že něco jako univerzální pravidlo zde neexistuje, za druhé kvůli přímému položení hlavy na špalek. V máločem jiném mohou natolik výrazně vyvstat chyby, jako při vytváření vlastní časové mozaiky. Rian Johnson moc dobře chápe, do jak komplikovaných vod se odvážil a z toho důvodu zbytečně neexperimentuje, ani se nesnaží o revoluci. Bere osvědčené schéma příčiny a následku a raději se nepouští do žádných divokých inovací.

Zní to jako chyba, ale v rámci samostatně vystavěného světa, v němž (nepřekvapivě) převládá chaos, kriminalita a láska k drogám a prostitutkám, je to vlastně v pořádku. Ony časového hrátky jsou totiž jen jakýmsi rámováním klasické gangsterky, v níž se hrdina zoufale snaží vymanit z okovů osudu. Nálepky typu „Matrix pro novou generaci“ nebo „Počátek letošního roku“ jsou bezpochyby chytlavé a z propagačního hlediska vděčné, spíše než ke zmíněným klasikám ale Looper tíhne svou vizuální špinavostí a tíživostí ke 12ti opicím (1995). A pokud se naprosto povzneseme nad sci-fi rovinu, máme tu před sebou de facto velmi důstojnou variaci na osudovou Carlitovu cestu (1993).

Johnson je v rámci dramatické roviny natolik důsledný, až je radost zkoumat motivace všech hlavních postav. Každá může předložit pádný důvod, proč by zrovna její budoucnost měla být ta důležitá a je upřímně těžké vybrat, komu vlastně ve výsledku fandit.

Tím každopádně nechci nijak shodit důležitost vykreslené budoucnosti. Johnson si svůj svět pečlivě promyslel a v rámci omezených finančních možností vytvořil opravdu zajímavý vizi, o níž se doufám ještě v budoucnu (=na Blu-ray) něco dozvíme. Triky jsou bezchybné, akční scény oldschoolově nekompromisní, technická udělátka (pravda, moc jich není) nápaditá a pochvalu si zaslouží i Gordon-Levittům maskérsky upravený vzhled, aby co nejvíce připomínal Willise. Ano, vypadá jinak, než kdysi Willis v Měsíčním svitu (1985), ale podoba je tam nepřehlédnutelná, až téměř znervózňující. Způsob, jakým si Gordon-Levitt osvojil jisté Willisovy manýry (aniž by tím ovšem potlačil sám sebe) dokazuje, že je právem označován za jednoho z nejlepších herců své generace.

Právě on a Willis, jemuž byla konečně po delší době dopřána opravdu zajímavá postava, jež má hned několik silných momentů, tvoří vnitřní pnutí celého příběhu a umožňují mu, aby rostl a gradoval. Je ohromná škoda, že ti dva jen v jediném momentě stanou pořádně tváří v tvář. Scéna v bufetu, možná úmyslně, možná náhodou odkazující ke slavnému posezení Roberta De Nira a Al Pacina v Nelítostném souboji (1995), je každopádně excelentní a to nejen herecky, ale i dialogově. To je další silná stránka Johnsonova filmu. Ne vždy se něco vyloženě děje (prostřední část „na farmě“ se jednoznačně nejvíc táhne), ale vždy je zajímavé postavy poslouchat, neboť každá má co říct.

Looper je jedním z nejpřekvapivějších filmařských vrcholů letošního roku. Na rozdíl od divácky vděčného Počátku to však není žádný hlasitý velký třesk, ale spíše taková nenápadná rezonanční deska (což snímek odsuzuje k menšímu komerčnímu úspěchu). Hned vás neodpálí. Ale čím déle ji necháte působit, tím lepší pocit si z filmu odnesete.

Hodnocení: 90%

Recenze: Hotel Transylvánie

Kdysi měl Drákula incident s lidmi a od té doby se jich straní. Aby nabídl bezpečné útočiště i ostatním monstrům (a své vlastní dceři), postaví uprostřed strašidelných lesů hotel, v němž mohou být jemu podobní sami sebou.

Jednoho dne se však do hotelu omylem připlete i mladý energický klučina Johnny. Aby Drákula prekérní situaci zamaskoval (kdyby monstra zjistila, že je v hotelu člověk, utekla by a už nikdy se do něj nevrátila), začne vydávat Johnnyho za vzdáleného příbuzného Frankensteina. A vzhledem k tomu, že je Johnny zhruba stejně starý, jako Drákulova dcera, dvojice se do sebe přirozeně zakouká.

Hotel Transylvánie (2012) nabízí poměrně originální "hotelový" základ, což dalo svým tvůrcům řadu možností. Mohli si vyhrát s personálem i vybavením a vytvořit originální variace na známé téma. Do jisté míry se to povedlo využít - v hotelu obsluhují zpomalené zombie, jako budíček na pokoji je ukecaná lebka, místo štítků "nerušit" jsou na dveřích mluvící hlavy atd..

Háček je v tom, že tohle je zhruba to jediné, co lze na filmu opravdu pochválit (a ještě toho není tolik, aby šlo výlet do animované Transylvánie absolvovat bez hlasité zívání). O kolik zajímavější je prostředí, o to nudnější je děj a jeho vývoj. Není tu vůbec nic, co by člověka překvapilo, vyjma věcí, které nedávají moc smysl (člen personálu bez zjevného důvodu vzdoruje nadřízenému, lidem nevadí, když vidí skutečná monstra a podobně). Stěžejní dějové body jsou, že otec musí nechat dceru uletět z hnízda, dcera pozná význam pravé lásky a skupinka (v tomto případě monster) se naučí tolerovat cizince. A je to taková nuda, jak to zní.

Snímek navíc trpí syndromem současné televizní produkce Disney Chanel, což znamená, že je film hrozně rychle nastříhaný a pokud jde o emoce, nuceně tlačený podle jednoduché logiky "jak se to scenáristům hodí". Není neobvyklé, aby se z minuty na minutu měnily motivace postav, takže kdo se ještě před chvílí k smrti nenáviděl, ten náhle může aspirovat na BFF.

Dost možná filmu ubližuje i znuděný český dabing, který (pokud mohu soudit z originálního traileru) očividně u řadu postav ignoruje jejich přízvuk. A třeba (ale to už opravdu hádám) je i příčinou toho, že hudební vložky jsou pravděpodobně to nejstrašnější, co jsem v animovaném filmu za posledních 10 let viděl.

Hotel Transylvánie určitě funguje v té rovině, že nejmenší děti se bavit budou, neboť je to rychlé a barevné a 3D. Pro starší tu ale moc nezbylo. Což můžete na druhou stranu, pokud jste rodič, brát jako pozitivum, neboť je to přesně obrácená situace, než u nedávného Norman a duchové (2012).

Hodnocení: 50%

Recenze: 96 hodin: Odplata

Brian Mills je zpátky. Minule mu unesli milovanou dceru, tentokrát je na řadě celá rodina. Pokračování akčního hitu 96 hodin přichází do kin a bohužel, jak už to tak často bývá, nedosahuje kvalit svého předchůdce.

Tenhle sequel jsme si přáli všichni. Akční vybíjená 96 hodin (2008) byla natolik příjemné překvapení, že se snímek ihned po svém uvedení vyhoupl mezi nejoblíbenější žánrovky poslední dekády. Povedlo se to díky třem faktorům: Režisér Pierre Morel ze sebe dostal to nejlepší, scénář byl příjemně jednoduchou a přitom funkční adrenalinovkou, v níž nezbyl prostor pro hluchá místa a Liam Neeson se projevil nečekaně dobrou volbou na roli málomluvné zabijácké mašiny, která s nikým nevyjednává. Vzácný příklad toho, kdy si vše sedne, jak má, což je v posledních letech v produkční tvorbě neúnavného Luca Bessona málo viděná konstelace.

Ohlášená dvojka se rychle zařadila mezi nejočekávanější projekty letošního roku a to i přesto, že Besson na režii povolal svého chráněnce Oliviera Megatona, jemuž od třetího Kurýra nemohou přijít milovníci akce na jméno. Doufali jsme v to nejlepší. A doufali jsme marně. Ale hezky popořadě.

Druhý díl přivádí Briana do Istanbulu. Po splnění poslední zakázky na scénu nastupující minule unesená dcera Kim (Maggie Grace) a exmanželka Lenore (Famke Janssen). Netrvá dlouho a dovolenková idylka v exotické zemi vezme za své. Otec Marka z Tropojy (tedy toho, kdo v prvním díle inscenoval únosy dívek) přichází na scénu s partou hrdlořezů, aby pomstil smrt svého syna. Brian i jeho rodina se stávají štvanou zvěří a dalších napjatých 96 hodin může odstartovat (i když tentokrát vlastně o rovinu čtyř dnů nejde, čímž se distributorovi vymstil český název prvního dílu).

Je bez debat, že první díl nebyl žádné scenáristické veledílo. Vzal jednoduchou myšlenku a rozpracoval ji demoliční logikou, v níž Brian postupně procházel jednotlivé lokace, koho potkal, toho vyřídil a tak se jelo až do finále. Tvůrci nicméně postupovali celkem šetrně, vyvarovali se zbytečných logických lapsů a sympaticky (ač snímek vznikl ve francouzské produkci) vykreslili Francii jako místo plné hrdlořezů a pasáků, čímž zápletce dodali nečekaně svěží a naléhavou atmosféru.

Dvojka má mantinely podobné, ale působí „z prstu vycucaným“ dojmem. Syndrom Smrtonosné pasti 2 „jak se něco takového může stát jednomu člověku 2x?“ vadí ze všeho nejméně. Hůře je na tom samotný postup, z něhož rychle získáte pocit, že v případě jedničky tvůrci vystříleli ty nejlepší nápady a tentokrát jen vaří z vody. Pokud bylo odkrývání stop v prvním filmu v rámci jisté tolerance uvěřitelné, dvojka využívá až příliš okatých oslích můstků, často se dostavuje otázka „jak vlastně k téhle stopě Brian došel?“ (i když někdo zkušenější by mi třeba "kružnicový systém"vysvětlil) a párkrát, což je možná to nejhorší, dělá scénář ze svého hrdiny nedůsledného lajdáka. Ale budiž…

… hrajme na to, že podobný typ filmu nepotřebuje vybroušený scénář. Jak už jsem zmínil, ona i jednička není žádný klenot. Kde ale druhý díl citelně naráží, to je režie. Megaton si může gratulovat, neboť je 96 hodin další série po Kurýrovi, kterou svým vedením odsuzuje ke konci. Akční přestřelky a kontaktní souboje (tedy alfa a omega minulého filmu) vykazují typické nemoci svého tvůrce: jsou extrémně rychlé a špatně nastříhané, díky čemuž veškeré efektní lámání kostí postrádá smysl, neboť zkrátka není možnost si akci opravdu vychutnat. Brian je pořád bad-ass killer, ale je těžké to ve dvojce pořádně docenit. Nikde nemá šanci vyniknout (vyjma suše ceděných hlášek).

Když máte pokračování akčního hitu, v němž nejlépe fungují rodinné scény, víte, že je něco špatně. 96 hodin: Odplata šlape tehy, kdy je Brian starostlivý taťka a nemá radost z toho, že mu jeho dcera lže/randí s klukem, kterého nezná atd.. Milovníci Briana jako postavy proto nebudou mít z filmu úplně špatný pocit, neboť je to stále on (a když už nic, dopřáli mu tvůrci alespoň stylové finále).

Bohužel, i s oběma přijmouřenýma očima a co největší snahou o "naladění se" je to pořád o dost méně, než kolik nabídla z režijního hlediska vybroušená jednička. Je to ohromná škoda, neboť v tomto případě skutečně stačilo, aby byl snímek svěřen někomu povolanějšímu a mohlo být vyhráno. Jenže Besson z nějakého důvodu stále prosazuje Megatona. Dobře mu tak. Jak skvěle si tuhle sérii před čtyřmi lety rozjel, tak jistě ji nyní odepisuje k zániku. Pro ty z nás, kteří jsme věřili v lepší výsledek, je to bolestné hlavně proto, že podobný polotovar si skvělá jednička nezasloužila.

Hodnocení: 50%

Recenze: Holky na tahu

Každá dívka se na TEN den těší. Představuje si dokonalého muže, krásné družičky a magickou atmosféru, jako vystřiženou z toho nejromantičtějšího filmu. Platí to ale i pro boubelky?

Jsou tři, jsou atraktivní, přátelí se již od školy a nejsou si schopné udržet zdravý vztah. Regan (Kirsten Dunst) čtyři roky chodí s budižkničemu, který není schopný se k něčemu dokopat. Gena (Lizzy Caplan) se nikdy nevzpamatovala z první lásky a Katie (Isla Fisher) se těžko zbavuje nálepky postelové hračky. I přesto všechny zaskočí, když jejich obtloustlá a ne-zrovna-atraktivní kamarádka Becky (Rebel Wilson) začne se svým krásným přítelem připravovat svatbu. Aby trio svou "ponižující" úlohu družiček přežilo, hodlá se den před obřadem pořádně zbořit. A přirozeně to povede k sérii průšvihů, ve kterých je běžné, že na sobě mají svatební šaty obří trhlinu, sperma, krev a tak dále.

Vždy, když někdo extrémně zaboduje s určitým tématem, velmi rychle se objeví řada plagiátorů. Tenhle syndrom "dojení hitu"sami dobře známe (aktuálně uvedená Svatá čtveřice /2012/ je kupříkladu dozvukem úspěchu Líbáš jako Bůh /2009/ Marie Poledňákové). Když před třemi lety přišla do kin Pařba ve Vegas (2009), všechny zaskočila. Jakoby se do té doby celý Hollywood tak trochu bál vyrazit na tah a veřejně přiznat, že i po třicítce se může partička přátel pěkně zlískat. S Pařbou přišlo prozření a netrvalo dlouho, než do kin dorazily (taktéž velmi slušné) Ženy sobě (2011), jež na to šly z opačného pohlavního konce. A nyní tu máme Holky na tahu (2012)

Snaha o využití fenoménu je patrná na první pohled a lehce ji vyčtete z plakátu i traileru. Obojí ale klame. Ano, Holky na tahu jsou o tom, že parta přátel (v tomto případě kamarádek) vyrazí na tah, tu si užijí chlast, jinde něco trošičku ostřejšího, neberou si servítky a přirozeně se nevyhnou trapasům a problémovým situacím, které ohrozí samotný obřad. Potud ale jakákoli podobnost s pánskými Pařbami končí, neboť v tomhle případě není hlavní humor. Jde spíše o další generační sondu na téma "jak umí být moderní ženy v háji a jakým způsobem se snaží z bludného kruhu vykročit".

Díky tomu si nejsem tak úplně jistý, komu je vlastně snímek určen. Diváky hledající opravdu hluboká témata neosloví, na to je příliš povrchní. Milovníci nenáročné zábavy zase budou unaveni tím, s jakou dramatičností je vše podáváno. Na komedii málo vtipné, na drama příliš afektované a konstruované. Tím neříkám, že v obou případech nic nefunguje. Sem tam se nad nějakou scénou uchechtnete a v určitých chvílích se snadno vcítíte do situace. Obojího je ale ve filmu zoufale málo. Většinu času je to takový nemastný/neslaný pohled na současnou "Fucked Up" generaci.

Postavy jsou značne šablonovité a pánové působí většinu času jako idioti (inu, přeci jen snímek napsala a režírovala žena). V dobrém z toho vychází herečky, nikoli však díky scénáři, ale slušnému podání. Kirsten Dunst je v roli rázné Regan překvapivě věrohodná, Lizzy Caplan se pro role zmatkujících a lehce ujetých dívek přímo narodila a jindy nevinná Isla Fisher je natolik roztomile bezprostřední, že i ta pozice blbky jí sluší. Sympatické je, že scénář žádnou z dívek nevykresluje jako oběť. Všechny umí ukázat lokty, nestydí se za to, kým jsou, zkrátka tu nejsou za chudinky.

Holky na tahu fungují jako nenáročné dramedy tehdy, pokud vám sedne ústřední trio. V takovém případě budete s jistou mírou zvědavosti sledovat jejich sprint směr závěrečným titulkům. Jestli vám ale "holky" polezou na nervy, nejspíš prožijete v kině stejné zoufalství, jako Becky čekající na šaty.

Hodnocení: 50%

Recenze: Resident Evil: Odveta

Paul W.S. Anderson se kdysi profiloval jako nadějný béčkař, který dokázal tupému základu dodat natolik zábavný obal, až bylo vlastně jedno, jakou hovadinu natočil. Hlavně, že to nebyla nuda.

Takový byl Anderson coby režisér mlátičky Mortal Kombat (1995), nedoceněného sci-fi hororu Horizont události (1997) a prvního dílu Resident Evil (2002). Přeskočíme na rok 2012. Anderson má za sebou utahaný čtvrtý Resident Evil: Afterlife (2010), který působí jako tvůrčí lobotomie a pubertální znásilnění knižní klasiky Alexandrea Dumase Tři mušketýři (2011).

Nyní přichází pátý díl hororové série Resident Evil, vycházející ze slavné herní předlohy studia Capcom. Navazuje se tam, kde minulý díl akčně vrcholil: na palubě lodi, která měla být posledním útočištěm. Ve skutečnosti šlo o další zlotřilý dílek do velkolepého plánu společnosti Umbrella copr., jež si neklade za cíl nic menšího, než ovládnout trh pomocí biologických zbraní.

Napřed začnu svým vztahem k sérii - jednička i trojka jsou dle mého velmi dobré. Dvojku jsem akceptoval vzhledem k hojným odkazům k předloze (i když byla režijně nezvládnutá). Zato čtyřku, tu jsem protrpěl. Proč? Protože... no, prakticky kvůli všemu. Nulový děj, malý příděl zombies a nervydrásajících situací, nepoužitelný soundtrack a otravné zpomalovačky, které byly kvůli 3D narvány do každé druhé minuty. Díky natáčení před zeleným pozadím navíc čtyřka působila neskutečně uměle a studiově. Kdybyste mi kupříkladu pustili nějakou německou teenagerovskou komedii a do toho nechali hrát album Justina Biebera, cítil bych přibližně stejnou míru zoufalství.

Pětka se kvalitou rozkročuje někam mezi původní trilogii a čtvrtý díl. 3D zůstalo, což znamená, že je tu opět tuna zbytečných slow-motion scén, sloužících jediné věci: aby divák mohl ocenit, jak mu "to a tamto" letí přímo do obličeje. Po chvíli se to zají, ale tentokrát má v rámci zpomalovaček Anderson alespoň světlé chvilky (přímo výborný je úvod, který je navíc pozpátku). Vrcholná je míra dějové lability. Není neobvyklé, aby postavy náhle uměly mluvit znakovou řečí či tápaly, jak uniknout ze zaseklého místa, přestože z něho vede očividná úniková cesta (třeba žebřík!). On ostatně stačí fakt, že se snímek jmenuje Odveta, přestože v něm o žádnou odvetu nejde. Ale tak proti gustu...

Předchozí díl měl neuvěřitelně řídký děj, což se naštěstí neopakuje. Pětka je rozhodně vynalézavější ve vývoji, škoda jen, že u toho málokdy přemýšlí. Oblíbená formule "kdo hledá Oscarový film, ten nemá v kině co dělat" v tomhle případě nemá své místo. Expendables: Postradatelní 2 (2012) jsou taktéž laciný scenáristický výplach, ale v rámci vytvořeného universa vše ve filmu dává smysl. Tohle není otázka nenáročného diváka. Mluvíme o schopnosti dát dohromady soudržný celek, který si nebude v rámci vlastních vyřčených vět odporovat. Pátý Resident tak bohužel činí až nezdravě často.

Na druhou stranu je třeba Andersona pochválit za výběr prostředí. Pátý díl se odehrává v ultratajné a ultravelké testovací podzemní laboratoři společnosti Umbrella, v níž je simulace hned několika měst. Díky tomu snímek nestagnuje, může si dovolit takové parádičky, jako přechod ze zničeného amerického předměstí do masakru v Tokiu a celou dobu úspěšně napíná otázkou "co sakra bude dál?". Že je využití lokací sporné, to už je druhá věc (a většinou to zabijí zmíněné zpomalovačky).

Plusové body si zaslouží i soundtrack (duo skrývající se pod přezdívkou tomandandy si od minule výrazně polepšilo) a nenásilné navrácení klíčových (=dříve mrtvých) postav. Pohlavek naopak za zmizení Claire a Chrise (jsou neznámo kde) a nové postavy moc nefungují. Leon je nevýrazný panák a Adu Wong si zapamatujete čistě proto, že je její představitelka Bingbing Li výstavní kus.

Sliby, že nás čeká jisté forma uzavření, jsou samozřejmě liché. Pětka, stejně jako předchozí dva díly, končí cliffhangerem, který jasně avizuje další štaci. Fanoušci série mohou slavit, neboť je Odveta o jednoznačný kus lepší, než předchozí díl. Do kvalit původní trilogie má přesto pořád daleko.

Hodnocení: 45% 

P.S. Milla Jovovich je neskutečně asexuální. Kam se v upnutém oblečku hrabe na Kate Beckinsale.