Misfits – 3 sezóny v jedné recenzi

O fenoménu Misfits, který provází přívlastek „britští Hrdinové“, se hojně začalo mluvit již po pár dílech první sezóny. Máme za sebou tři kola. Dopadlo to lépe, než americká hra na supermany?

Začnu u Hrdinů, protože se v nich docela dobře zrcadlí to, co se začíná dít s Misfits. První sezóna hrdinů byla takřka geniální. Nechyběly jí nápady, sympatičtí herci, zajímavě rozehrané osudy, zkrátka tu bylo všechno pro potřeby diváckého hitu. A pak došlo na vyčerpání. Tvůrci si ukousli velké sousto, zamotali se ve vlastním vesmíru hrdinů (včetně chaotického využívání jejich schopností) a fenomén se pomalu přetavil v parodii sebe sama, která to tak, tak doklepala do finálního dílu (tuším, že ho pár lidí i vidělo, ale neradi o tom mluví).

O několik let později přichází Misfits a rovnou našlápnou z opačného, typicky britského proudu. Zapomeňte na líbivé městské lokace, krásné herce a líbivé počasí. Vítejte v šedivém předměstí a seznamte se s delikventy, kteří shodou okolností mají nějaké special schopnosti. Všichni mluví jako dlaždiči, morálku mají značně nahnutou a pravidelně (ač nechtěně) vraždí své vedoucí.

Misfits nejsou seriálem o lidech, kteří chtějí konat zlo/dobro (i když pár takových se přirozeně v seriálu najde). Je to především o faktu, že „máme, kurva, schopnosti a přináší to jen problémy“. Nejlépe ze schématu těží nepřekvapivě první sezóna. S novou látkou si pohrává, prakticky každý díl nabízí nějaký úchvatný moment a vše korunuje přesné obsazení v čele s neodolatelně hulvátským Nathanem ve famózním podání Roberta Sheenana. Pokud by se sestavoval žebříček největších seriálových borců, byl by Nathan hodně vysoko (a pravděpodobně by se z toho pozvracel).

Výhoda britských seriálů je, že zpravidla nejsou moc dlouhé. Obvyklých je šest epizod (což první sezóna dodržela). Druhá má o jeden díl navíc a pořád tempo bez problémů funguje. Problém se u druhé série formuje jinde. Tvůrci přistoupili k tomu, že jednu postavu nechají jednat po vzoru tradičních komiksových hrdinů. A nic dalšího do myšlenky nevnesli. Žádná originální varianta na chlápka v neoprénovém obleku, který poskakuje po budovách. Ani stopa po alternativním myšlení. Klasické „tupé“ hrdinství. Což je v rámci originálního britského přístupu znatelný ústupek.

A co hůř – podobně jako druhá sezóna Hrdinů se i Misfits začínají zamotávat ve scenáristických smyčkách způsobených cestováním časem. Z toho, co bylo svěží a nekonvenční se rázem stává až příliš známá písnička, i když v téhle se mluví sprostě. Dvojka si nicméně i přes jistá škobrtnutí udržela vysoko nastavenou laťku. Misfits se jevili neotřesitelnou seriálovou jistotou…

… a tím se dostáváme ke třetí sezóně, která dostala speciální nultý internetový díl Vegas Baby. V něm ze seriálu odchází Sheenan. A máme problém. Jakkoli je seriál vynikající a ostatní postavy „mají svoje“, Sheenan byl to gro. Držel vše pohromadě, udával rytmus. Bohužel dal herec přednost filmové kariéře, což zaskočilo nejen fanoušky seriálu, ale i jeho tvůrce. Měli o klíčového hráče méně. A museli narychlo přepisovat. Tím vznikla nevděčná postava Rudyho hraná Josephem Gilgunem. 

 Na Rudym je v prvních epizodách hrozně znát, že byl ve scénáři původně Nathan. Stejné hlášky, podobný styl. Působí to jako facka. A to není jediný problém třetí sezóny. Naplno se rozhořela tvůrčí krize, díky čemuž dobrých 5 z 8mi dílů je úplně zbytečných. Nechybí pár vynikajících hlášek a scén, ale jinak jde o neskutečnou vatu, jež není hodná prvních dvou sezón. Chaos navíc vnáší fakt, že mají postavy nové schopnosti a přitom je moc nevyužívají. Skoro se jeví hrdinská složka jako nadbytečná. Postavy zkrátka čelí šíleným situacím a občas zakročí superschopnostmi. Jistě, pořád je to díky nekorektnímu přístupu výrazně zajímavější, než jiné seriály. Pokud ale první a druhá sezóna atakovaly v hodnoceních maximální hranici, trojka se s velikým úsilím vydrápe leda na 60%.

Je to ohromná škoda, že se tu začíná opakovat „syndrom Hrdinů“. Misfits mají ovšem ještě o něco horší pozici, neboť postrádají tahouna. Pokud tvůrci Sheenana neukecají do čtvrté sezóny, mám obavu, že skončí Misfits jako Hrdinové = seriál s ohromným potenciálem, který „sežral sám sebe“.

Recenze: Sněhurka

Zlá královna (Julia Roberts) má problém. Její „poctivě“ ukořistěné království upadá. Pokladna zeje prázdnotou a i z poddaných už se toho příliš dostat nedá. Východiskem se jeví sňatek s mladým a mužným princem Andrewem Alcottem (Armie Hammer), který se však ke smůle královny zamiluje do její nevlastní dcery Sněhurky (Lily Collins). Žádná žena nemá ráda sokyni (obzvláštně mladší a s dokonalou pletí!) a proto královna rozhodne o Sněhurčině osudu: sluha ji odvede do lesů a popraví. Brighton (Nathan Lane) však není činu schopen, nechá dívku utéct a ta nalezne úkryt u sedmi trpaslíků.

Není to tak dávno, co se talentovaný indický režisér Tarsem Singh připomněl sandálovou řežbou Válka bohů (2011). Ta možná až nezdravým způsobem parazitovala na slavné Třístovce Zacka Snydera. Nejpřekvapivějším nedostatkem filmu ovšem nebylo kopírování sparťanského masakru, ale jistá tvůrčí omezenost, díky níž působil celý film poměrně sevřeně, přestože lokace vybízely k velkolepým scénám. Místo opulentních kamerových nájezdů a dramaticky vystavěných bojových scén zůstal Singh v malých uličkách, jakoby se bál velkého plátna. Podobný pocit bohužel provází i jeho pohádkovou-komediální novinku Sněhurka.

Nevědět o filmu nic, myslel bych si, že jde o výpravnější produkci malého evropského studia. Sněhurka se de facto odehrává v pěti lokacích (temný les, hrad, obydlí trpaslíků, vesnice a chajda za zrcadlem), přičemž v každé lokalitě je využito minimum prostoru. To v praxi znamená, že trpaslíci bydlí v jedné větší místnosti, z hradu vidíme hlavní sál + dva pokoje a les, jehož strašidelná pověst je trestuhodně nenenaplněna, zabírá cca 20 metrů čtverečních. Těžko říct, zdali jde o záměr nebo zkrátka na víc nebyly peníze. Nepůsobí to každopádně dobře. Singh bohužel navíc neohromuje ani výplní samotných záběrů. Nelze mu upřít jisté nápady (bojovníci „na drátkách“, vynikající animovaný úvod), celek se ale potácí v šedi průměru, jemuž by se podobně zkušený autor měl umět vyhnout.

Přesto je jeden důvod, proč stojí za to si na novou Sněhurku udělat čas: Julia Roberts. Bývalá Pretty Woman je totiž přímo vynikající. Scenáristé k projektu přistupovali lehkou rukou a film se proto nebere příliš vážně. Sem tam zaperlí i jiné postavy („Musí tě zachránit princ. Je to ověřené a divácky vděčné!"), je to ale hlavně Zlá královna, jejíž přístup se naprosto vymyká žánrovým tabulkám. A Roberts si každou repliku užívá podobně jako Johnny Depp v Pirátech z Karibiku. Kdyby snímek stál na ní, mohl vzniknout malý kult. Bohužel je větší míra pozornosti věnována Lily Collins, jíž sice nelze upřít nasazení, mám ale neblahé tušení, že si ji diváci zapamatují především pro rušivě husté obočí.

Díky sympatického nadhledu není problém dopracovat se až k samotnému finále. Tam tvůrci „zákeřně“ umístili pětiminutový bollywoodský taneční výstup. Přestože v něm Collins snaživě odkazuje na rodinnou hudební tradici a tanečníci pobíhají jako o život, i této tečce zoufale chybí jiskra. Singh, zdá se, přišel v Hollywoodu o veškerou energii. To je jednoznačná škoda.

Hodnocení: 50%

Recenze: Hněv Titánů

Bojovník Perseus (Sam Worthington) přesedlal na kariéru rybáře. Přeci jen na vodě s prutem v ruce člověku hrozí méně, než když se pouští do boje s peklem a nebesy. Jenže není zbytí. Hades a Ares se spiknou, aby společnými silami osvobodili krutého Kronose. Pokud se to podaří, svět, jaký známe, skončí v bolesti a plamenech. Perseus se znovu musí vydat do boje.
 

Letošní rok je na blockbustery zatím chudý. Největší naděje v podobě Johna Cartera vyšuměla do podoby bezzubé zábavy, která možná dokáže na chvíli zaujmout, k zážitku má ale daleko. Něco podobného před lety charakterizovalo i nový Souboj Titánů - solidní akční scény, ale naprosto nudná omáčka s tunou nezajímavých postav. I přes problematické ohlasy (kritika i diváci zrovna nehýřili nadšením) vydělali Titáni v pokladnách celého světa takřka půl miliardy dolarů. A to je částka, která automaticky zajišťuje filmům druhý díl.

Studio hodně slibovalo. Vlastně to vypadalo, že nás čeká úplně jiný film. A světe div se, výsledek slibům odpovídá. Změnilo se tempo, styl i přístup. Hlavní hrdina (konečně s dlouhými vlasy – modří vědí) už není jen tupá akční figurka, ale hláškující a zranitelný sympaťák. Příběh je pořád extrémně jednoduchý, když už ale nemůže excelovat v dějové rovině, užívá si své postavy. Zapomeňte na zmatek, kdo je kdo. Postavy jsou jasně vyprofilované a tvůrci si s jejich přítomností vyloženě pohrávají. Dokonalým příkladem je Hephaestus Billa Nighyho. Postava je to sice úplně zbytečná, ale natolik skvěle uchopená a zahraná, že jí to rádi odpustíte.

Stejné je to s jednotlivými scénami. Nic moc důležitého se v nich neděje, ale vždy to vypadá dobře a pořád je na co se dívat. Přibyla akce (film se prakticky nezastaví), ubyly vizuálně laciné pasáže (zapomeňte na Olymp jak z pohádky České televize). Výrazně se změnila i atmosféra. Zatímco jednička se pokoušela o post dobrodružné klasiky, dvojka to bere spíše ve stylu Pirátů z Karibiku: Máme obří rozpočet, super lokace, digitální nepřátele a nic z toho nebereme moc vážně.

V jedné věci nicméně Hněv titánů za svým předchůdcem pokulhává. Souboj Titánů se mohl pyšnit dechberoucím akčním finále s Krakenem. Druhý díl podobně silnou tečku postrádá. Což neznamená, že by konečná akce byla slabá. Jen není o nic lepší, než to, co jí předchází. I přes toto malé klopýtnutí si režisér Jonathan Liebesman zasluhuje obří pochvalu. Po hororové pitomině Texaský masakr motorovou pilou: Počátek a nudné Světové invazi servíruje nečekaně sebejistý akční výplach.

Hněv Titánů je poučeným dítkem. Minule to studio zkoušelo navážno a pohořelo. Tentokrát to bere z druhé strany. Přináší „pouhou“ adrenalinovou zábavu, u níž na 100 minut odložíte mozek v šatně. A funguje to téměř dokonale. S touhle vzestupnou tendencí je slušná šance, že by trojka mohla být nejzábavnějším blockbusterem roku. Hněv Titánů to zas tak daleko k téhle pozici nemá...

Hodnocení: 80%

P.S. Rosamund Pike si roli Andromedy s přehledem ukradla pro sebe (málokdo si vzpomene na Alexu Davalos, která ji hrála v Souboji) a Hades se zbavil toho hloupého sípání. Aleluja!

Recenze: Hunger Games

Vítejte v aréně smrti. Vstupuje do ní 24 mladých lidí ve věku od 12ti do 18ti let, aby splatili dluh společnosti. Adaptace světoznámého bestselleru přichází do českých kin. Stojí za hřích?

Stále častěji se do literatury pro mladé promítají problémy dospělého světa. Spisovatelka Suzanne Collins načerpala inspiraci pro svůj knižní fenomén Hunger Games ze dvou naprosto odlišných pořadů – při přepínání mezi televizními programy narazila na jednom kanále na reality show a na druhém na reportáž z války v Iráku. Spojením obojího došla ke zrůdné společnosti, která žije konzumní zábavou, v níž je na špalek postavena nejen morálka, ale i lidské životy. Nejde o nic nového ani nepochopitelného. V prvé řadě bývají tragédie běžně medializované kvůli sledovanosti, v druhé již s podobným tématem kdysi pracovalo akční béčko Běžící muž (1987).

Doba nicméně o něco pokročila a Hunger Games jsou fenoménem pro mladší publikum. Zapomeňte proto na brutální boj, v němž Arnold Schwarzenegger trhal svým protivníkům končetiny. Čeká nás politicky korektnější, ač v mnoha ohledech podobně nemilosrdná podívaná.

Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová (Jennifer Lawrence). Podobně jako mnozí jiní netouží být účastnicí her. Když je však vybrána její mladší sestra, Katniss úkol převezme. Společně s dalším „vyvoleným“ je vyslána do hlavního města Kapitol, aby se zde se zástupci dalších sektorů (celkem je jich okolo Kapitolu 12) připravili na krvavé a nemilosrdné hry, které již brzy vypuknou.

Nejzajímavější na Hunger Games je ono „o mladých pro mladé“. Právě skutečnost, že jsou hlavní hrdinové teenageři, je nejlépe využitou kritikou společnosti, jež se k filmu váže. Kdyby v aréně pobíhalo 24 dospělých, kteří by si tupě rozdávali rány, byli bychom zpět v gladiátorských časech. Fakt, že jsou ve smrtelné hře děti, ale atmosféru mění. Jedny si to nerozvážně užívají, jiné jsou vyděšené k smrti. Je to jiné. A pocítíte to hlavně během úvodu hry, kdy se strhne skutečný masakr (režisér Gary Ross vybavil snímek překvapivě syrovým vizuálem a s ničím se moc nepáře).

Jaká škoda, že film trpí klasickým syndromem okleštěné předlohy (respektive se tak jeví, knihu jsem nečetl). Řada motivů je nastíněna, ale málokterý dotažený. Víme, že lidé žijí v totalitní společnosti a krom výstřední vyšší třídy si nikdo hry neužívá. Přesto tu není stopa po vzdoru. Chápeme, že pro úspěšné „dohrání“ potřebují hráči sponzory (ti jim mohou během hry pomáhat). Při samotném boji to ale nakonec moc roli nehraje. Druhá půle, odehrávající se čistě v aréně, je navíc výrazně slabší. Zatímco první nastiňuje zápletku a zvrhlé myšlení společnosti, poté se již za povrchní horizont nepodíváme. Kritika ustoupí akci a krkolomné romanci, namísto toho, aby bylo mimo nesmyslného zabíjení probíráno i celé zázemí soutěže, sponzory počínaje a nadšenými diváky konče.

O podivném chování samotné arény nemluvě (čtenáři předlohy by mi zřejmě vysvětlili digitální=reálné psovité šelmy, ale já jsem z jejich zrození moudrý nebyl).

Naštěstí i v těch nejslabších momentech film drží Jennifer Lawrence. Všichni ostatní (snad vyjma jako vždy okouzlujícího Woodyho Harrelsona) jsou v jejím stínu a to jak hereckém, tak i v rámci profilace postavy. Lawrence prakticky nesleze z plátna, takže má film pevný bod, o který se může opřít. Na druhou stranu jsou tím upozaděni ostatní hráči a jejich osudy zůstává divák nedotčen.

Na rozdíl od Twilight či Harryho Pottera jsou Hunger Games v českých končinách poměrně neobjeveným fenoménem. To dává filmu šanci na nezaujatý postoj diváků, kteří nepůjdou s očekáváním bomby ani další slátaniny ve stylu romantických upírů/vlkodlaků. Zkrátka nepopsaný list. Je jen na vás, jakou si k němu uděláte poznámku. Já uděluji opatrné plus a jdu si pořídit knihu.

Hodnocení: 60%

Recenze: Navždy spolu

Věříme v instinkty. Věříme v to, že nás ten druhý zná. Věříme ve vztah založený na zkušenostech. Manželé Leo (Channing Tatum) a Paige (Rachel McAdams) si přesně takový vztah léta budovali. Pečlivě střádali korálky zážitků na nitku společného života. Nezatěžovali ji. Zpevňovali. Zdálo se, že je nic nemůže rozdělit. A pak se jednoho dne stali obětí nehody. Zatímco Leo vyšel z incidentu víceméně bez šrámu, Paige se z paměti vymazal celý jejich vztah. Byla znovu školačkou, která vůbec nechápe, proč má po boku jiného chlapa, než s jakým kdysi randila a jak matce vysvětlí tetování na zádech (přestože už ho tam má řadu let). Leo se připravoval na tisíce scénářů, jakým krizím budou ve společné cestě životem čelit. Nikdy ho však nenapadla varianta,  že na něj úplně zapomene.

Je to poměrně originální přístup. Tím samozřejmě nemyslím příběh o znovushledání, kdy si musí jeden druhého získat. Karty jsou v Navždy spolu zajímavé proto, že pro Paige je Leo naprosto cizí člověk. „Poprvé“ ho viděla po srážce v nemocnici. Pro ni je to stresující situace, neboť zapomněla velikou část života. Pro něj bolestná možnost, že ho již nikdy nepozná a on tím ztratí jedinou jistotu, kterou v životě měl. Žádné zbytečné zlehčování nastalé situace. Je to spíše drama, než romance. A rozhodně to není komedie, přestože se sem tam nebrání úsměvu. Zkrátka "příběh ze života" (jakkoli jde o otřepanou frázi, zde sedí).

Je sympatické, že se studio nerozhodlo pojmout tento příběh natočený podle skutečných událostí v komediálním duchu. Dokážu si dost dobře představit, jak by podobnou látku 50x znásilnil Adam Sandler. A byla by to škoda. Filmu totiž jeho smutek a sentiment neskutečně sluší. V prvé řadě je to díky scénáři, který bytečně netlačí na pilu a namísto hysterie nutí své postavy přemýšlet. V druhé za to vděčí hercům. Prakticky každý tu přesně naplňuje svou škatulku a to včetně sošného Tatuma, jenž v roli zlomeného Lea prokazuje, že i charakterní herectví mu není cizí. Oscar z jeho výkonu nekouká, zvolené nasazení je ale dostatečně citlivé, aby brnkalo na tu správnou diváckou strunu.

Z přeplněné bonboniérové hollywoodské palety tak přichází nečekaně hořký kousek, nesnažící se nedostatky maskovat komediální křečí. Pracuje se žánrem v téměř až evropském stylu, ač mu – pravda – nechybí potřebná dávka dramatických klišé (úlisným bývalým počínaje a otcem, ochotným vykoupit štěstí dcery, konče). Vše je ale podáno dostatečně upřímně, aby se i ti přísnější nechali obměkčit. Možná ukápne slza. Možná to „jen přežijete“. Určitě se ale nebudete v kině cítit trapně. O jakém ryze hollywoodském romantickém dramatu z posledních let můžete něco takového říci?

Hodnocení: 75%

Plakát, který říká vše... #3

Další dokonalý příklad toho, že o nápady v Hollywoodu skutečně není nouze.

I trailer stojí za hřích. Skoro to vypadá jako sofistikovaná parodie Bugse Bunnyho:

Recenze: John Carter: Mezi dvěma světy

John Carter (Taylor Kitsch) se jednoho dne probudí uprostřed prašné pustiny. Záhy si uvědomuje, že se přenesl z rodné Země na Mars. A jak už to tak na „dýchatelných“ planetách bývá, i na Marsu se vede letitá válka, která má rozhodnout o osudu celého lidstva (respektive mimozemstva). Carter se nechce do boje zapojit. Jde mu o návrat domů, osud cizích ho nezajímá. Krom podivných stvoření je však na Marsu i krásná princezna Dejah Thoris (Lynn Collins), což člověku lehce změní původní plány.

John Carter: Mezi dvěma světy má pro nečtenáře předlohy jednu neoddiskutovatelnou výhodu – nabízí neznámé a přitom poměrně komplexní prostředí, v němž je co objevovat. Mars je tu podáván zcela odlišným způsobem, než bývá zvykem (sice stále chybí voda, jinak ale překypuje životem) a i hrdinovy nabité superschopnosti způsobené změnou gravitace jsou relativně osvěžující (i když jejich využívání je spíše náhodné).

Bohužel jsme rozmazleni Pánem Prstenů. Peter Jackson, a ostatně i sám Tolkien, udělali žánru medvědí službu svým perfekcionismem. Nejde jen o samotné postavy. V LOTRovi má vše promyšlenou a pevnou mytologii, včetně knoflíků na Bilbově košili. Tomu se nikdo jiný knižně rovnat nemůže a odráží se to i na filmových adaptacích. Jakkoli je nastíněný svět Johna Cartera na „první signální“ zajímavý, po celou dobu brouzdají filmaři po povrchu. Města vidíme útržkovitě, veškerá jejich struktura nám zůstane utajena a i pozadí jednotlivých ras je pouze jemně načrtnuto.

Za pocit neúplnosti nepatří díky jen LOTRovi. Svůj podíl mají přirozeně i Star Wars George Lucase, které John Carter v mnohém připomíná (hlavně první díl nové trilogie). Carter nemá o nic méně působivou výpravu, ani nákladné triky (dokonce bych se nebál mluvit o jedné z nejlepších CGI prací vůbec), ale co filmu citelně chybí, to je rozmanitost. V Epizodě I tříštili tvůrci písčitá prostředí bojem na vesmírných plošinách. Carter je 90% svého času někde uprostřed bílého prázdna a jakkoli se tvůrci snaží lokace ozvláštnit drobnostmi, prostředí po chvíli působí okoukaně.

Problémový je i hlavní hrdina, jenž se až příliš dlouho chová jako sobec, než aby mohl být divákům vyloženě sympatický (což není Kitschova chyba, jde čistě o celkové uchopení postavy). Vzhledem k tomu, že jsou všechny vztahy učebnicově nalajnované, je jediným osvěžením tradičních charakterů nevypočitatelný Matai Shang v podání jako vždy vynikajícího Marka Stronga.

Přes všechny výtky by bylo nefér Johna Carterta zatratit. V mnoha ohledech je totiž velmi precizní podívanou, stavbou „klasického“ příběhu počínaje a technickými aspekty konče (režie, střih, hudba, kamera, to vše funguje takřka bezchybně, dokonce i 3D má své chvilky). Akorát ta přidaná hodnota chybí. Je to produkt na míru šitý poptávce a vůbec nepochybuji, že na základě něho vznikne v Disneylandu moc pěkná atrakce. Jen si z ní návštěvník asi zapamatuje více, než z filmové verze. 

Hodnocení: 60%  

P.S. Vzhledem k obnovené premiéře Star Wars se přímo nabízí otázka, zda jít na Epizodu I nebo Johna Cartera? (Za předpokladu, že jste neviděli ani jedno.) Osobně bych volil Cartera už proto, že je o něco méně infantilní a Andrew Stanton (Vall-I, Hledá se Nemo) je lepší režisér, než Lucas.