Recenze: Nespoutaný Django

Otroctví je špatné, áno? Dnes už to – minimálně v rozvojových zemích – chápeme. Byly ale doby, kdy se s „černými“ právy nakládalo podstatně volněji. A svou nejslavnější roli zde sehrály Spojené státy Americké.

Je to citlivé téma. Citlivé pro filmaře, pro novináře, pro všechny. Téma rasismu je jedna věc. S tím se potýká celý svět a nejde jen o jednu barvu pleti. Ale segregace a otroctví, to je něco, na co jsou v Americe extrémně hákliví. Jde o podobný „nesmazatelný“ přešlap, jakým byla třeba akce ve Vietnamu. Jsou zkrátka historické momenty, na které nikdo nechce vzpomínat. Takže je logické, že se na látku vrhl Quentin Tarantino, aby ji se svou typickou křiklavostí a hravostí připomněl publiku.

Hlavním hrdinou je černý otrok Django (Jamie Foxx), jehož si vyhlídne charismatický lovec lidí Dr. Schultz (Christoph Waltz) ke spolupráci. Django je totiž jediný, kdo může identifikovat nové „zákazníky“ Dr. Schultze. Během nezvykle rovnocenné spolupráce lovec lidí/otrok si Schultz Djanga oblíbí a přijme ho za svého plnohodnotného kolegu. Společně se pak vydají na plantáž Calvina Candieho (Leonardo DiCaprio), aby osvobodili Djangovu ženu Broomhildu (Kerry Washington) z jeho záporáckých spárů.

Nespoutaného Djanga, jak už je u Tarantina zvykem, nelze vnímat v rámci jednoho žánru. Vyjma termínu „tarantinovka“, samozřejmě. Není to typický western, protože se příliš vyžívá v jižanské atmosféře a chladnějších tónech. Není to klasická road-movie, neboť samotná cesta je spíše vedlejším efekt a nezabírá dostatek prostoru. Poslední třetina přeřadí na plnohodnotný blaxploitation (žánr černošského akčního filmu, s nímž si Tarantino pohrával již v Jackie Brownové) a do toho nechybí ryze komediální (téměř parodické) scénky, v nichž třeba členové Ku-klux-klanu zjišťují, že přes masky nic nevidí.

Tarantino si zkrátka rád hraje. Střídá polohy i nálady, chvíli nás ukolébává téměř „spielbergovskou“ historkou o německé princezně, jíž nenápadně příběh rámuje, aby záhy ironickým dialogem při odstřelování jedné z kořistí připomněl, že základem všehomíry je černý humor.  Řada jiných bych si na podobném míchání vylámala zuby, Tarantino je ale v prvé řady excelentní filmař. Jeho film jde logicky od jedné scény ke druhé a i když sem tam něco přebývá, lze chápat, proč Tarantino neměl to srdce danou chvíli vystřihnout. Čas od času se zkrátka i v nepodstatném okamžiku vydaří geniální moment.

Pokud mám v rámci Djanga s něčím problém, jsou to dvě věci. V prvé řadě bych tentokrát mnohem více ocenil klasičtější instrumentální hudbu, než využívání popkulturních (případně zapomenutých) písničkových trendů. Nic proti černošskému popu, ale především finální přestřela si zasloužila něco lepšího a epičtějšího.

Sekundárním problémem je vyvážení sil. První třetina patří požitkářskému Waltzovi. Druhá je věnovaná dětinskému DiCapriovi a třetí odhodlanému Foxxovi. A paradoxně právě Foxx je ze zmíněného tria nejméně zajímavý, díky čemuž finále zdaleka tolik netáhne, jak by mohlo. Částečně i proto, že zde Tarantino podvolil tlaku studia a přidal velkolepou a patřičně krvavou přestřelku, nepochybně brilantně natočenou, ale možná až zbytečně okázalou oproti předchozímu dění. Je to tečka úderná a divácky atraktivní? Bezpochyby ano. Byla pro příběh otroka Djanga nutná? To si nemyslím.

I přes tyto výtky bych své svědomí odkázal do filmového pekla, kdybych Nespoutanému Djangovi neudělil 90%. Bavil jsem se u něj, jak u žádného jiného filmu dlouho ne. Mistrovští Gauneři (1992), neprávem živořící ve stínu nepochybně vynikajícího Pulp Fiction (1994), nicméně zůstávají nepřekonáni.

Hodnocení: 90%

Recenze: Konečná

Arnold Schwarzenegger přichází ve vysněném comebacku, ve který už mnozí ani nedoufali. Konečná rozhodně není konečná pro Arnoldu kariéru. Ať si v zámoří říkají, co chtějí.

Je zpátky. Tentokrát jako šerif Ray Owens ospalého městečka u mexických hranic, které ke své smůle leží v cestě drogovému superbosovi. Ten právě uprchl z vazby. Za zadkem má federály, v záloze hodně zloduchů s těžkým arzenálem a k tomu sebevědomí, že by mu i čeští politici záviděli. Jenže Owens není žádné béčko. Pravda, dny nekompromisního terminátora z protidrogového jsou už pryč, pořád ale ještě tenhle chlápek dokáže rozdávat rány. Dvakrát tolik, když se někdo se*e do jeho města.

Arnold Schwarzenegger neměl po skončení svého politického období záviděníhodnou pozici. Jedinou logickou cestou byl návrat k filmu, čím ale navázat? Co si vybrat jako startovní sólovku, aby Arnold (po vzoru kolegy Sylvestera Stalloneho) připomněl širokému obecenstvu, že na to pořád má? Vyvoleným se nakonec stal příběh šerifa, s nímž si není radno zahrávat.

Byla to de facto sázka na jistotu. Scénář Konečné (2013) je dokonale naplněnou šablonou podle osmdesátkového mustru, v němž se přes tradiční kličky propracováváme k výbušnému finále. Sem tam nám tvůrci přiblíží některou z postav, jindy odlehčí tempo vtipem. Opravdu originálních momentů je minimum (nejzajímavější je počáteční úprk vězně), díky čemuž je snímek připraven o prvek překvapení. Pokud máte trochu nakoukáno, budete po celou dobu pět minut před scenáristy.

Je otázkou, do jaké míry je podobný přístup chybou. Pokud totiž Konečnou, podobně jako Expendables, vnímáme jako oživení dnes již zaprášené éry, jejímž primárním cílem je potěšit fanoušky žánru, pak vlastně není důvodu, proč remcat. Snímek má svižné tempo, naplní téměř všechny škatulky, které jsou žánru vlastní (a které tudíž chceme vidět), nechybí pamětihodné hlášky a i postavy mají něco do sebe (výjimkou je snad pouze nadšenec do zbraní v podání Johnnyho Knoxvillea, který se jeví nadbytečný a svým vyzněním se do stylu filmu absolutně nehodí).

Za nejpříjemnější překvapení považuji nicméně fakt, že na to Arnold opravdu stále má. Ve druhých Expendables nepůsobil příliš fit a vedle svých kolegů se fyzicky doslova ztrácel. Je vidět, že na Konečnou zapracoval, neboť už má zase zdravě „napnuté tváře“, nemluvě o celkovém svěžím vzhledu, který mu ubírá dobrých 10/15 let. Což naštěstí neznamená, že by z něj tvůrci dělali mladíčka. Film pracuje s tím, že už šerif není nejmladší a není to jen v hláškách, ale sem tam i v přímé akci (třeba když šerif po jedné nelehké likvidaci nepřítele na chvíli omdlí).

Enormní nezájem, který snímek ve Státech potkal, je překvapivý. Buď je v tamních kuloárech Arnoldova hvězda skutečně natolik vyhaslá a jeho status ikony přežívá především v našich evropských srdcích, nebo byli Američané v posledních letech rozmazleni nablýskanými trikovými akčňáky a o podobné ryze fyzické „klasiky“ zájem nemají. Je bez debat, že měsíčně vyjde na videu řada žánrově spřízněných kousků s podobně "chytrým" scénářem. Jsou tu ale dva podstatné rozdíly. Videobéčka postrádají tak dobrý vizuál, údernou režii a hlavně nemají sakra Arnolda! 

Takže verdikt? Konečná je úderné akční béčko se stále schopnou ikonou žánru. Nic světoborného, ale svěží výplň dvou hodin, s níž si snadno oživíte dobu, kdy se ještě vlasatý Willis plazil Nakatomi Plaza, hubený Sly běhal po lese a Arnie sliboval, že se vrátí. Nevím, jak Vy, ale já mám na tohle hollywoodské období krásné vzpomínky a vždycky se rád vrátím v čase. Byť jen na chvíli. 

 Hodnocení: 70%

Recenze: Vražedná hra

Některé filmy nezačnou nejlépe, ale postupem času se vytasí s pár trumfy a předvedou dobré finále, čímž úspěšně vyváží rozpačitý start. A pak je tu druhá varianta, kde to jde přesně obráceně. A to je to nejhorší.

Dlouho jsem neviděl film, který by tak dokonale zabil sám sebe. K menší ostražitosti nabádá již úvodní scéna, v níž vidíme detektiva Alexe Crosse (Tyler Perry) a jeho tým (Edward Burns a Rachel Nichols), jak pronásledují zločince. Za normálních okolností, pokud se budeme držet zaběhnutých filmových postupů, má podobná expozice několik infarktových minut, aby byl divák co nejvíce nalákán a současně mu tvůrci ukázali hrdinu v tom nejlepším možném světle. Ve Vražedné hře (2012) se však ani nestihnete rozkoukat a je po všem. Místo tažného momentu, který by nás sblížil s postavou, máme hektický začátek bez jediného silného momentu.

Tím je započata šňůra krkolomných dějových kliček, které by si žádný příčetný scenárista neměl dovolit. Tím nechci říct, že by výsledný průšvih (proč to protahovat, hloupější detektivku jsme v kinech už dlouho neviděli) ležel na bedrech pouhého scénáře. Těch omylů je tolik, že by bylo jednodušší chválit, protože tím bychom se omezili pouze na hudbu Johna Debneyho a vysportovaného Matthew Foxe, jenž si svého maniaka s uměleckou přezdívkou Picasso patřičně užívá (i on je nicméně nakonec sražen na kolena hrozným vývojem, který z něj udělá víceméně pitomce).

První polovina nicméně tak špatný dojem neudělá. V prvé řadě proto, že Tyler Perry, jakkoli postrádající charisma předchozí Crossovy tváře Morgana Freemana, není zdaleka tak strašný, jak by člověk od režiséra černošských komedií čekal. Za druhé má Picasso ze začátku slušné nápady, jak likvidovat své cíle a vůbec je profilován jako zajímavý mainak, díky čemuž s přehledem zastíní všechny necharismatické hrdiny (na druhou stranu i zde figuruje obří ALE, neboť je dost zmatená motivace k tomu, proč se vůbec na Crosse zaměří). Efekt zábavnějšího záporáka, který si ukradne film pro sebe, není nic nového a kdyby to tak ve filmu fungovalo až do konce, bylo by vše vlastně v pořádku. Ano, snímek by selhal coby vzkříšení detektiva Crosse, ale nenudil by.

Bohužel, nic dobrého ve Vražedné hře netrvá věčně. V druhé polovině tvůrci přeřadí stupeň, aby mohl Cross vyjít ze souboje jako vítěz. Díky tomu Picasso doslova zpitomí, začne dělat neskutečně tupé kroky a aby toho nebylo málo, dokonce přestane mít nad Crossem fyzickou převahu (přestože je Fox jeden pochodující sval, kdežto Perry vypadá tak trochu jako puding).

Scenáristické selhání ve velkém přiživuje režisér Rob Cohen, který se kdysi profiloval jako nadějný žánrový autor hity Rychle a zběsile (2001) a xXx (2002). Později bohužel přišel úpadek, který před lety dokonce zabil sérii o Mumii. A Vražedná hra v trendu propadajícího se autora pokračuje. Scénám naprosto chybí rytmus či nějaký nápad, většina vypadá tak, jak jsme zvyklí z laciných televizních detektivek (ano, i těch českých), o nevzrušivých akčních scénách nemluvě (finální pěstí souboj Crosse a Picassa dokonce působí jako úmyslná parodie na žánr).

Vražedná hra je typický příklad filmu, který je minutu od minuty hloupější. Na konci už to skoro připomíná lobotomii. Pokud jste fanoušky knižní předlohy nebo "crossovek" Sběratel polibků (1997) a Jako pavouk (2001), vyhněte se snímku ohromným obloukem. Hrozí akutní znechucení. Pokud ovšem patříte mezi nenáročné diváky, kteří si s chutí dopřávají v televizi po večerech německé kriminálky a nevadí vám "za něco takového" zaplatit v kině poctivě vydřených 150 korun, pak vám Vražednou hru můžu jen doporučit.

Hodnocení: 35%

P.S. Další potvrzení toho, že film s Edwardem Burnsem nemůže být dobrý.

Recenze: Dredd

V roce 1995 natočil Sylvester Stallone jeden z největších propadáků své kariéry. Šlo o komiksovou adaptaci Soudce Dredd a film byl jedním z důvodů, proč nikdo nebral v devadesátých letech komiksové adaptace moc vážně.

Za průšvih z poloviny devadesátých let mohl do velké míry sám Stallone. Předlohu neznal a coby "největší hvězda planety" (Sly měl tehdy opravdu nebezpečně vysoké sebevědomí) mluvil do celého natáčení, zasadil se o řadu scenáristických úprav a právě proto měl mimo jiné většinu filmu Dredd sundanou svou helmupř, estože je komiks charakteristický právě tím, že ji nikdy nesundává. O tom, že snímek postrádal pro komiks typickou krvavost a suchý britský humor nahradilo blbnutí Roba Schneidera, je lepší nemluvit. Soudce Dredd z roku 1995 se zkrátka (a to je velmi jemně řečeno) své předloze přímo vysmíval.

Diváci se naštěstí nachytat nenechali a snímek po zásluze propadl.

Nový Dredd (2012) se proto Hollywoodu vyhnul obloukem a vznikl v domovské Británii. Díky tomu eliminuje prakticky všechny nemoci starší adaptace. V prvé řadě ctí Dreddovu neochotu ukazovat tvář. Po celý film, přestože je v hlavní roli známý Karl Urban, vidíme z Dredda pouze bradu (přičemž si tvůrci v rámci stylizace vyhráli tak důkladně, že dokonce nechávají hrdinu v úvodu, kdy se teprve obléká, stát v šeru, aby mu skutečně ani jednou během filmu nebylo vidět do celé tváře). Humor se veze na té nejčernější vlně a je v zásadě jedno, jestli komiks znáte nebo ne. Ty suše ceděné hlášky snadno doceníte, pokud je podobný styl vaše krevní skupina.

Body k dobru získává i příběh, přestože mu mnozí budou vyčítat, že až příliš připomíná zápletku akční vypalovačky Zátah (za podobnost námětu tvůrci Dredda nicméně nemohou - scénář k filmu vznikl o mnoho let dříve): Dredd je povolán s nováčkem Cassandrou (Olivia Thirlby) k případu tří brutálních vražd v jedné z vysokých budov Mega City One. Budovu ovládá Ma-Ma (Lena Headey), které se vůbec nelíbí, že jí někdo čmuchá v rajónu. Nechá proto celé místo uzavřít a na hlavu soudců vypíše odměnu. Z budovy se velmi rychle stává válečná zóna.

Zvolená zápletka rozhodně není originální, ale tvůrci se na omezeném prostoru pohybují obratně, režisér Pete Travis (Úhel pohledu / 2008) šikovně dávkuje akci a do toho efektně využívá zpomalených záběrů (Ma-Ma vaří v budově speciální drogu, díky které se jejím uživatelům zdá, že čas běží 100x pomaleji). A co je nejlepší, tentokrát žádné zábrany. Dredd je (v rozumné míře) tak brutální, jak káže jeho předloha. Viz třeba tato scéna:

Věrnost předloze má paradoxně odvrácenou stranu. Komiks je totiž do velké míry značně specifický a jeho nekompromisnost, jakkoli potěšující pro fanoušky žánru, zkrátka není masově vděčná. Když vidíte scénu, v níž jsou tři muži, kteří byli předtím staženi z kůže, hozeni z vysokého patra do davu v atriu budovy (přičemž jeden z nich málem spadne na matku s kočárkem), může to slabší žaludky lehce od filmu odehnat. Dredd se zkrátka s nikým a ničím nepáře a platí to i na diváky. Z toho důvodu je pochopitelné, že snímek v amerických kinech neuspěl (na druhou stranu je s podivem, že se malého ohlasu dočkal přes výborné recenze i na domovských britských ostrovech).

Z důvodu malého ohlasu se snímek bohužel v řadě míst ani uvedení do kin nedostal (platí to i pro Českou republiku), díky čemuž můžeme celou tu precizní řemeslnou práci docenit až v rámci domácího kina. A přitom by filmu velké plátno tak slušelo! Výprava je přímo vynikající (není nicméně tak okázala, jako v půdovním filmu) a herci do svých rolí dokonale zapadli. Lena Headey je svým soustředěním projevem záporačkou téměř rickmanovských rozměrů, Thirlby má dostatek kouzla, aby nepůsobila v roli nováčka jako pouhé klišé a Urban je v roli málomluvného Dredda tak dobrý, jak mu to jen role umožňuje (přestože mohl být bez debat pro podobnou ikonickou postavu vybrán někdo s výraznější figurou). 

Dredd rozhodně není bezchybný. Pár momentů by si zasloužilo prokrátit, ne každá "drsňárna" funguje tak, jak by bylo záhodno. Přesto se nelze ubránit nadšení. Pokud tvořit důsledné adaptace, tak nějak takhle. Snad to diváci postupem let více docení. V kinech se tak - bohužel - nestalo.

  Hodnocení: 85%

P.S. Za závěrečné "řešení", v němž tvůrci vystrčí prostředníček na všechna hollywoodská klišé, obří palec nahoru. To je bez debat kultovní moment.