neděle 20. října 2013

Recenze: Carrie

Žila, byla jedna plachá dívenka jménem Carrie. Měla šílenou maminku, ve škole ji šikanovali, už to skoro vypadalo na další případ tragické mladé sebevraždy. Jenže Carrie má i tajemství. A všichni brzy pocítí jeho hrozivou sílu!

Remaky se dají rozdělit do několika kategorií. Některé jsou na první pohled zhola zbytečné (třeba otrocky převyprávěné Psycho Guse Van Santa), jiné mohou téma přiblížit širšímu publiku (výborný americký Kruh, který je přeci jen "čitelnější" pro mimoasijský trh). A jiné si o svou existenci přímo říkají. Třeba remake Carrie z roku 1976. Hororový snímek Briana De Palmy má sice status klasiky, jde ale o podívanou, na které se nemálo podepsal zub času. Ostatně, již v době vzniku byl De Palma kritizován, že se soustředil hlavně na psycho-část a postavy přehlížel (přičemž tehdy šokující jatka dnes působí spíše jako roztomilé retro). V praxi tudíž bylo v nové verzi co zlepšovat.

Bohužel zvolila režisérka Kimberly Peirce společně se scenáristy cestu nejmenšího odporu. Místo aktualizace příběhu a snahy o vlastní úhel pohledu servírují snímek, který svého předchůdce kopíruje téměř záběr po záběru. Vyjma drobných změn (třeba to, že existují mobily a tudíž lze šikanu natočit a vyvěsit na internet) je vše při starém: Carrie (Chloe Moretz) je dívka, jenž nikam nezapadá a díky své pološílené matce (Julianne Moore) o životě skoro nic neví. Když ji po tělocviku ve sprchách přepadne první menstruace, je z toho školní hit. Ne každý má však z Carrie legraci, díky čemuž se jindy přehlížené děvče dočká pozvání na maturitní ples. Současně Carrie objeví úžasnou věc - vládne telekinetickými schopnostmi. Zatímco se blíží ples, učí se je ovládat.

Je zajímavé sledovat, jak se díky změně doby jeví odlišně vyznění samotné látky. V původním filmu působily telekinetické schopnosti nepochopitelně, vyvolávaly otázky, znepokojení a dlouhou dobu divák netušil, že za vše může Carrie. Nová verze vypadá jako "další varianta na moderní vlnu superhrdinů" (což je částečně vina střihu/kamery, díky nimž je od začátku jasné, že to dělá Carrie). Nádech komiksových dobrodružství přirozeně vezme za své s krvavým finále, které je vrcholem původního filmu. Zatímco však tam se Carrie se změnila v hotové monstrum a tvůrci si nebrali servítky, zde je jen jakýmsi andělem pomsty (což znamená, že se mstí pouze svým utlačovatelům). A podle moderních trendů je masakr méně krvavý a drsný, kratší a více o tricích, než o bolesti. Což je zřejmě nejvýraznější rozdíl. Na vývoji příběhu to každopádně nic nemění. Pořád je to cesta do pekla.


To nejlepší, co snímek nabízí, jsou střety ustrašené dívky s nábožensky založenou matkou. Zatímco ve škole je obtížné uvěřit tomu, že by Moretz byla opravdu outsider (na to zkrátka není dostatečně ošklivá), v klaustrofobických stěnách starého domu, kde vládne matka biblí a jednosměrným myšlením o zkaženém lidstvu, je její zranitelnost hmatatelná. A stejně tak touha něco změnit, i třeba silou. V těch několika málo chvílích Carrie skutečně ožívá. Po zbytek filmu už to tak slavné není.

Nemá smysl z rozpačitého výsledku vinit herce, kteří buď hrdě bojují se samotnými postavami (Moretz, Moore), případně nemají co hrát, ale hrají to opravdu sympaticky (Judy Greer v roli učitelky držící nad Carrie ochrannou ruku). Dokonce i ta omladina okolo docela funguje. Základní problém nového filmu je čistě v tom, že mu scenáristé nedali nic vlastního a stejně "znuděně" k látce přistoupila režisérka. Pod jejím vedením vznikl ničím zajímavý klon De Palmova originálu. Kdo ho neviděl, u toho má snímek šanci získat nějaké ty kladné body. Pokud ale znáte verzi z roku 1976, není prakticky jediný důvod, proč Carrie z roku 2013 věnovat pozornost. Je jejím pouhým odrazem.

Na konci je třeba ke cti tvůrců dodat, že film aspoň nenudí. A to kopírování je v mnoha chvílích natolik důsledné, až je paradoxně dost možné, že za pár let tuhle verzi od té De Palmovy málokdo rozezná... upřímně, ono si na ni dost diváků (díky zastaralému vizuálu) nevzpomene ani dnes.

Hodnocení: 50%

úterý 15. října 2013

Recenze: Plán útěku

Oba se potřebují dostat ven. Jeden má zkušenosti, druhý kontakty. Bude to ale na nejzabezpečenější vězení na světě stačit? Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone plní na stará kolena sen svých fanoušků a konečně nastupují ve společném projektu jako hlavní hvězdy. 

Ray Breslin (Sylvester Stallone) se živí jako profesionální „útěkář“ z vězení. Cílem jeho snažení je najít skulinu v systému, využít nepozorné stráže či odfláknutou práci konstruktérů a úspěšně zdrhnout. Ray je skutečná špička v oboru a není se proto čemu divit, že je povolán k otestování nejlepšího vězení světa. Není na mapě, nemá ho pod sebou žádná vláda. Jde o zařízení pro ty nejhorší z nejhorších. Ray nabídku přijme a nastoupí do nové cely. Záhy si však uvědomí, že na něj někdo nenahrál levou a on musí opravdu bojovat o život. Naštěstí je ve vězení i překupník Emil Rottmayer (Arnold Schwarzenegger), který Rayovi za vidinu vlastní svobody ochotně podá pomocnou ruku. 

Tak jsme se dočkali. V rámci Expendables se sice oblíbení borci z osmdesátek sešli již dvakrát, tentokrát ale konečně hrají hlavní housle. A na rozdíl od poměrně jednoduchého škatulkování postradatelných (Sly šéf, Arnold borec) zde mají docela slušné charakterové zázemí. Ray je tichý puntičkář. Pozorovatel čekající ve stínu, hledající okno příležitosti. Emil je naopak boss s jasným cílem, nadhledem a kontakty, které se nebojí použít. Společně tvoří překvapivě hladký tým, jenž do jisté míry přirozeně čerpá z kultovního statutu obou herců, chemie by jim ale šlapala i bez toho. 

Plán útěku nemá, navzdory svému námětu, nijak zvlášť rafinovaný scénář. Nelze mu upřít jisté dobré nápady, samotné vězení ale důmyslnost vyplňují oslí můstky, které jsou tu více tu méně důsledně promyšlené a vždy jsou přizpůsobené tomu, zda 1) mají hrdinům pomoci, nebo 2) ztížit existenci. Je to tak trochu jako hrát počítačovou hru, využívající neviditelné bariéry tam, kde se jí to hodí.


Pro akční potřeby ale zápletka funguje tak akorát. Nabízí dostatek střetů a hlášek, aby měla nuda minimální šanci na to se vetřít do vězeňských cel a akčním scénám nelze upřít řemeslnou zručnost. V případě předchozího projektu Mikaela Håfströma Pokoj 1408 byla sice znatelná větší hravost s prostředím, to bylo ale do velké míry dáno samotnou knižní předlohou Stevena Kinga. Scénář Plánu útěku je sám za sebe a jako takový pracuje s poměrně jednoduchými mechanismy, které se stěží mohou rovnat i Útěku z vězení (mnohem blíže mají třeba k béčkové Věznici Forstress).

Jenže on tenhle film nakonec vlastně moc o útěku není. Je to klasická osmdesátková buddy-movie se silnými záporáky (brutální síla v podání Vinnieho Jonese, úlisně minimalistický James Caviezel), potřebnou porcí sebeironických scén a odpovídající porcí akce. Pokud nutně toužíte po příměru, je to taková o něco pomalejší (pánové už nejsou přeci jen nejmladší) vězeňské epizoda z Tango a Cash.

A ano, nostalgie je tou nejsilnější zbraní, jakou mají tvůrci k dispozici. Pokud jste na Rockym a Terminátorovi vyrostli, chytne vás snímek hned první scénou, kdy na sebe pánové narazí. O tomhle společném obrázku jsme přeci jen snili již před dvaceti lety. Na jednu stranu je škoda, že nepřišel v době největší slávy. Na tu druhou měl aspoň Sly šanci dozrát do pozice skromného služebníka žánru a Arnie do pozice akčního požitkáře. Vidět, jak je jejich práce skutečně baví, to je pro každého fanouška tou největší odměnou. A s takovou je lehké bavit se s nimi.

Hodnocení: 70%

P.S. Jakkoli potěší božsky přepálené pozvednutí těžkého kanónu, naprosto odzbrojující je hlavně Arnoldovo odvedení pozornosti rodnou němčinou. To je prostě BOŽÍ scéna!