Recenze: Nymfomanka, část I.

Dánský provokatér Lars von Trier se po satanistickém tanci dvou ztracených duší (Antikrist) a konci světa (Melancholie) vydává prozkoumat zákoutí ženské sexuality. Vyslechněte zpověď věčné nymfomanky.

O Nymfomance se toho napovídalo hodně. Již samotné porno coby ústřední téma a ochota zobrazit sexuální scény v plné nahotě zajistili novince Larse von Triera dostatek pozornosti. Poté se přidaly plakáty, na nichž jsou všichni hlavní aktéři zobrazeni při orgasmu a poslední kapkou je nálepka před filmem "jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla s vědomím Larse von Triera, nikoli však s jeho podílem." Jde o chytré přikrášlování skutečností. Pokud jde o porno, diváci toužící po vzrušení budou zklamání - první část Nymfomanky má všehovšudy dohromady jednu minutu sexuálních scén. Plakáty byly nápadité lákadlo, většina zobrazených herců ale ve filmu žádné odhalené scény nemá. A těžko si lze představit, co bylo cenzurováno/zkráceno. Film rozhodně není krotký ani se nijak neomezuje. Rozdíl je v tom, jak se tváří a o co mu ve výsledku opravdu jde.

Zapomeňte na erotickou revoluci. Trier nedělá nic, co by již neudělal někdo před ním a vlastně se i dost krotí (ale to se těžko hodnotí, když známe jen půl produktu - což je problém, provázející celý film). V centru příběhu jsou dva lidé - slušný postarší muž, jenž je ochotný omluvit cokoli a nymfomanka, odsuzující vše, co kdy provedla. On sedí a poslouchá, ona vypráví. A vždy, ve správný čas, se změní úhel pohledu, aby mohly jednotlivé epizody dojít nějakého myšlenkového vrcholu.

Je to příběh v základu prostý. Dva lidé v jedné místnosti a dlouhý dialog. Klíčové je - a tady už se blížíme slibům reklamy - že jde o vyprávění pikantní. Smyslem však není obnažení co největšího počtu celebrit (i ty nahé jsou ostatně naklíčované na pornoherce). Jde tu o samotnou podstatu sexu. Co v nás vyvolává? Jaké máme představy o erotice a co je přípustné/nepřípustné pro společnost? Hlavní postava volnomyšlenkářské ženy rebeluje proti konvencím. Formou jakéhosi sexuálního klubu rváčů prochází světem i jednotlivými etapami svého života, pokouší sama sebe i své okolí. A v tom všem Trier nachází trefné životní pravdy, někdy pobaveně parodující zaběhnutá klišé (muž musí být predátor), jindy i celkový žánr intelektuálního filmu, který v rádobymaličkostech odhaluje velké myšlenky (první sex jako odrazový můstek k dialogu o Fibonacciho číslu). Což nám připomíná...

... jak moc je Trier silný ve slovech. O těch je totiž Nymfomanka především. O síle manipulace a metaforách (excelentní nápad s naslouchajícím rybářem, který podobně jako hlavní hrdinka láká svou kořist na nejrůznější pozlátka). Nymfomanka je tudíž v prvé řadě hlavně dobře napsanou rozhlasovou hrou, kterou režisér čas od času pročísne nějakým svěžím vizuálním nápadem.

A znovu - to vše platí pouze pro tento film. Je dost možné, že dvojka bude mít úplně jiný tón.

Současně je (navzdory všem očekáváním) Nymfomanka tím nejzábavnějším, co Trier v posledních letech natočil. Většinu času (vyjma epizody s umírajícím otcem) má divák před očima fungující frašku s nádechem erotiky. Jednoznačně nejvtipnější je pasáž s Umou Thurman, kterou opustí kvůli hlavní hrdince manžel a ona jako dobrá matka vezme jejich děti do hnízdečka neřesti, aby se potomci setkali s mužovou novou dívkou a současně poznali místo, kde "ji otec klátí".

Nymfomanka je velmi chytrý film, postavený na neméně promyšlené propagaci. Ta do kin nažene ohromné množství diváků bažících po erotice, kteří budou následně šokováni tím, že vlastně moc šokujícího ve filmu není. Namísto "intelektuálních 50 odstínů šedi" Trier předvádí pečlivě vystavenou mozaiku o sexu, lásce, smrti a to vše balí do komediálně/dramatického hávu.

Největší chybou Nymfomanky je tedy rozdělení na dvě části. Částečně proto, že struktura tomuto rozdělení příliš nepřeje (film nemá žádný výraznější twist ani finále) a za druhé je obtížné soudit, jaký bude celek a zda budou nastavená pravidla platit i pro druhé dějství. Dvojka možná bude opravdu hardcore, pro první film to neplatí ani omylem. Část I. nabízí silné myšlenkové podněty, dostatek zábavy v pravém slova smyslu a minimum toho, co slibovala reklama - porna. O to tu zkrátka nejde.

Hodnocení: 85%

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.

A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!