Na město Silverton se řítí hrozivá přírodní síla. A nezůstane jen o jednoho úderu. Obyvatelé celého města jsou vydáni na milost a nemilost větrným smrštím, před nimiž zoufale hledají bezpečný úkryt, zatímco lovci tornád se ve snaze o co nejlepší záběry vydávají co nejblíže nebezpečí. Lovci tornád přirozeně vše natáčí na kamery, aby to posléze mohli náležitě zpeněžit. V té samé době ve škole synové zástupce ředitele (Richard Armitage, který oholený extrémně připomíná Hugha Jackmana) natáčí dokument o lidech z města. To v praxi znamená, že je v blízkosti tornád hodně ručních kamer. A snímek toho hojně ve vyprávění využívá.
Není to postup natolik důsledný, jako například ve výborném debutu Jirky Mádla Pojedeme k moři, kde byl celý film točený na kamery a vždy se víceméně dalo vysvětlit, kdo co natáčí. V oku tornáda střídá náhodně záběry z kamer studentů, lovců, zpravodajství nebo statických kamer ve městě a do toho míchá naprosto klasické záběry nezúčastněného filmového kameramana. Jde to lehce schizofrenní situaci s nejasným vypravěčem, ale naštěstí je vše obstojně poskládané, takže ani moc nevadí, s jakou nahodilostí zvolený koncept funguje. A je bez debat, že se daří navodit pocit autenticity ze situace, kdy živel ovládne malé město.
Což je jedna z věcí, kterou je třeba si před návštěvou kina uvědomit. Tohle není další velkolepá expozice do světa destrukce od Rolanda Emmericha. V oku tornáda myslí ve velkém v tom smyslu, že ukazuje tornáda v jejich celé kráse (či zrůdnosti, jak chcete) a k tomu, aby prezentovala jejich moc, nepotřebuje bořit kulturní památky New Yorku. Bohatě stačí nějaké ty rodinné domky, pár stodol, jedna střední škola, lokální letiště a bývalá továrna.
V čem V oku tornáda citelně ztrácí body, to je neochota obětovat více postav. Na to, že se ve filmu prožene několik tornád včetně "největšího, jaké planeta zažila" (jak jinak), z toho vyjde až příliš klíčových charakterů se zdravou kůží. Není to volání po krvi. Spíše povzdech nad tím, že klišé záchrany na poslední chvíli vyhrává nad drtivou sílou přírody, jež, na rozdíl od patetických frází o lásce a hodnotách, může něčím zaujmout.
Emoce jsou zkrátka vynuceným prvkem, který se nepovedlo přetavit v přirozenou součást vyhrocené situace. Ač se herci snaží, laciné fráze nedávají a to obzvláště ve chvílích, kdy tempo začne stagnovat, aby postavy mohli litovat své minulosti. Je bez debat, že to k podobné situaci tak nějak patří. Zatímco však panika v poli je uvěřitelná, cokoli statičtějšího je příliš strojené, než aby to netahalo za uši.
Do velké míry je to dáno i tím, že si scenáristé zvolili cestu nejmenšího odporu. Příběh jede podle příručky a není obtížné odhadnout vývoj každé dramatičtější situace. Bez klišé tu zkrátka nic nefunguje (k naplnění všech bodů chybí jen pes v ohrožení a dvě letadla letící naslepo proti sobě).
Mělo by tu nicméně jít o tornádá a ty jsou naštěstí nosnou páteří snímku. Kombinace špičkových efektů a intenzivního zvukového doprovodu vyvolává ohromení i mrazení. Je v zásadě jedno, jaké postavy se okolo tornáda motají a co lítá. Jakmile na plátně vyvstane masivnost a ničivá síla přírodního živlu, brada lehce klesá k zemi.
Na televizní obrazovce bude podobný kousek zapomenutelný a zapomenutý (i když moderní domácí sestavy, pravda, dokáží divy). V kině s pořádným zvukem jde chvílemi o skutečnou pecku, která umí slušně pocuchat nervy. Výsledných 70% je určitě nadhodnocených. Párkrát jsem se ale přistihl, jak sílu tornád sleduji v obdivném a němém úžasu. Něco takového se zkrátka "na vlastní oči" nevidí každý den. A za tohle jednoznačný palec nahoru.
Hodnocení: 70%
Žádné komentáře:
Okomentovat