Recenze: Jurský svět

John Hammond měl sen. Chtěl lidem ukázat velikost a krásu tvorů, kteří kdysi vládli planetě. Nakonec musel před přírodou smeknout. Našla si vlastní cestu a světu předvedla, že ani technické vymoženosti na zvířecí velikány nemají.

Lidstvo je ale nepoučitelné a rádo opakuje své chyby. Park se tak po 22 letech od události prvního dílu nakonec dočkal otevření. Jmenuje se Jurský svět, aby nepřipomínal nešťastné události, které se na ostrově odehrály, a právě se blíží otevření nové "atrakce" - běžní dinosauři už totiž ztrácí na lesku a je třeba do parku nalákat diváky na něco netradičního. Hrátkami s genetikou proto vznikne Indominus Rex, potvora větší než T-Rex a krvelačnější než cokoli, co kdy mělo v puse minimálně 50 zubů. Netrvá dlouho a experiment s uměle vyšlechtěným druhem se vykne z rukou. Ze zábavního parku se rázem stává jeden velký talíř lahůdek pro dinosaury.

Zní to povědomě? Ano i ne. Jurský svět nezapře své předchůdce. Jde o přímé pokračování, v němž je patrný vliv předchozích částí, současně je ale vystavěný jako poloviční remake (úplně nové postavy, minimální přímé odkazy na staré filmy), aby se orientoval i divák fenoménem naprosto nezasažený. De facto totožná situace jako u nového Šíleného Maxe.

Pokud byl Šílený Max agresivně invenční a nekompromisní ve své aktualizované vizi, Jurský svět spíše dotahuje již vyřčené. Vypůjčuje si známé motivy a linie a proplétá je do nového (a ve výsledku ne tak odlišného) celku. Není to z mé strany přímo kritika. Spíše vysvětlení toho, že jde hlavně o znovunastartování značky, která musí napřed park otevřít (protože to už se zdržovat nedá), aby tím započala sérii nových proher a problémů. Navíc není díky originálnímu užití velociraptorů cesta úplně předvídatelná, nemluvě o šťastné castingové ruce. Chris Pratt vyrostl do sympaťáka, který by si skutečně mohl říci o postavu Indiana Jonese, Bryce Dallas Howard bez problémů zvládá upjatou workoholičku i ráznou akční ženu. Dokonce i děti nakonec získávají kladné body, přestože jsou hlavně z kraje na zabití.

Únavný je snad jen Vincent D'Onofrio, který vyfasoval nevděčnou roli zabedněného záporáka. Co by to ale bylo za film série, v němž by aspoň jedné z postav nešlo hlavně o zisk?

Atmosférou osciluje Jurský svět mezi okouzlením z prvního dílu a dobrodružným útěkem v následujících pokračováních. Výhodou je, že tentokrát se skutečně za brány podíváme a alespoň na pár minut si užijeme pozici výletníka, zkoumajícího jednu atrakci za druhou. Následná akce je možná okoukanější, tvůrci jí ale dodávají hned několik zajímavých momentů, díky čemuž film neztrácí na tempu. A to nejlepší si naštěstí nechá na konec, takže je finále správně epické a dechberoucí.

Nejnovější příspěvek do jurské série v zásadě nic moc nového nenabízí. Navazuje ale důstojně, nenudí, bez problémů předává štafetu novému týmu (aniž by se tím zpronevěřil tomu původnímu) a několikrát dokáže i ohromit tím, co na plátně předvádí. To není na čtvrtý díl vůbec málo.

Hodnocení: 75%

Recenze: San Andreas

Příběh nemá v případě San Andreas příliš smysl rozebírat. Kdo viděl 2012 nebo Den poté, bude víceméně doma: Hlavní hrdina (v tomto případě Dwayne Johnson) čelí obří přírodní katastrofě tak, že se snaží najít rodinu a dostat je do bezpečí. Skoro se zdá, že se v rámci žánru nedá vymyslet nic nového.

O to ale v tvůrcům San Andreas dle všeho ani nešlo. Podobně jako u nedávno uvedeného V oku tornáda je hlavní prezentace špičkových moderních vizuálních efektů a něco jako příběh či herecké výkony jsou podružná skupina, která není moc žádoucí, aby neodváděla pozornost od digitálních triků. Tohle není přímo výtka, pouhé konstatování.

Funguje to? Tady už se dostáváme na tenký led. Je bez debat, že se na San Andreas hezky dívá a tvůrcům slouží ke cti, že se snaží nezdržovat a až na pár momentů servírují nonstop akci, založenou na neustálých destrukcích a "máme minutu, než nás to rozmetá/zamáčkne/zaplaví" momentech. Prvek skutečnosti se ale pod nánosem umělých scén vytrácí. Je hezké vidět zkázu z celkového pohledu, diváka to ale pořádně nevtáhne. Ruční kamery by téma prodaly lépe, nemluvě o tom, že by filmu umožnily odlišit se od svých předchůdců. Takhle je San Andreas v zásadě pouhou prodlouženou rukou Emmerichových velkolepých blockbusterů (a je o to zapomenutelnější).

Z postav má člověk pocit, že už scenáristé nemohli být línější. S hlavním hrdinou (přestože je to správňák každým coulem) se přirozeně manželka rozchází, aby mohli po cestě za bezpečím opět nalézt společnou řeč. Nový nápadník se musí projevit jako hajzl a nemůže chybět nějaké to trauma, protože bez něj by hrdina nebyl kompletní. A dcera je navzdory postavě ideální hříšnice cudné a pro krizi poučené děvče. Je to tak generické, až skoro máte pocit, že postavy znáte. Podobné jste jinde viděli tisíckrát. 

San Andreas každopádně, navzdory vrcholné míře šablonovitosti, nenudí. Má tempo, někdy pobaví dobře vygradovanou scénou, jindy toporností. Většinu času se něco děje, takže i když to není chytré, aspoň to nestagnuje.

Výsledné hodnocení je ale zkreslené, neboť byl film novinářům puštěn ve 4DX kině. 3D rozměr byl tradičně po většinu času nepatrný (a tmavý, což bohužel trápí - až na IMAX - prakticky každé 3D kino) a 4DX je krásná myšlenka, ale příšerná praxe. Nápad se sálem, který je interaktivní a doplňuje to, co se odehrává na plátně, je rozhodně chvályhodný. Nemyslím, ale, že by byl vhodný pro celovečerní formát. Občas jde o příjemné zpestření (logicky nejlépe funguje sedačka ve chvílích, kdy například hrdinové letí vrtulníkem nebo jedou autem), ale proč proboha člověk cítí i zavírání dveří nebo to, když auto přijíždí na příjezdovou cestu (přičemž kamera ho sleduje zvenčí)? Doplňky v podobě blesků, pachů a vody jsou pak již vyloženě otravné. Blesky ruší, pachy (navzdory rozdílnosti scén) smrdí pořád stejně (trochu jako když se luxuje koberec) a voda na 3D brýle, to je opravdu geniální kombinace, kterou musel vymyslet nějaký nepřítel filmu.

Pohyb sedaček je navíc velmi nevhodný ve chvílích, kdy se promítaná scéna klepe. Divák nejenže tak nic nevidí z filmu, ale obtížně přečte i titulky. Po celou dobu jsem měl díky 4DX pocit, že je již tak silně popcornový snímek "speciálními sálovými efekty" ještě o něco více degradován na jistou formu pouťové zábavy. Jakoby už o samotný film ani nešlo.

Má smysl utratit za San Andreas peníze? Pokud máte slabost pro hlavního hrdinu a stačí Vám ke štěstí špičkové triky, pak určitě. V takovém případě nebudete z destrukce Los Angeles a San Franciska zklamáni. 4DX bych se ale osobně vyhnul. To je slepá ulička filmového průmyslu.

Hodnocení: 50%

Recenze: Šílený Max: Zběsilá cesta

Písek. Je všude. Celý svět jím byl pohlcen. Zůstalo jediné místo, kde je trochu zeleně - Citadela. Té vládne tyran Immortan Joe. A právě mu něco vzali. Něco, co je jeho majetek a nikdo jiný nemá právo. Za to se budou topit v krvi!

Max (Tom Hardy) kdysi přišel o celou rodinu. Od té doby bezcílně putuje krajinou a čeká, kdy se naplní jeho osud. Nevyhledává smrt. Ale ani netouží po životě. Přežívá a snaží se nebudit příliš pozornosti (ve světě, v jakém Max žije, se taková nerozvážnost většinou - a to ještě v tom lepším případě - trestá smrtí). Jednoho dne narazí na skupinu prchající pustinou ve vyzbrojeném obrněném vozidle, v jejímž čele stojí bojovná Furiosa (Charlize Theron). Ta má v patách rozzuřeného tyrana Joea a jeho vlčí smečku poslušných zabijáků. Max by rád zůstal mimo radar a do cizích věcí se nepletl. Někdy Vám ale osud takový luxus nedopřeje. A tohle je jeden z těch dnů.

Na návrat Šíleného Maxe jsme čekali HODNĚ dlouho (poslední díl s Melem Gibsonem je z roku 1985!). George Miller, autor původní trilogie a též režisér filmů Babe 2: Prasátko ve městě a Happy Feet, chtěl spustit natáčení již v roce 2003 v Namíbii. Kvůli tehdejším konfliktům v zemi ale z plánů sešlo a na filmu se nepracovalo dalších šest let. Poté se Gibson dostal pro své antisemitské výroky na černou listinu a Miller s ním odmítl pracovat. Když už konečně padla první klapka nového Maxe, začaly kolovaly zprávy, že jsou herci vyčerpaní a natáčení označují za noční můru. Všechno naznačovalo průšvih. Někdy se ale ty nejlepší kousky rodí v bolestech. Na place kultovní Apokalypsy Francise Forda Coppoly prý panovalo hotové šílenství a z filmu se nakonec stala nadčasová klasika. Přestože se v to odvážil věřit málokdo, i nový Max má nakonec tímhle směrem nakročeno.

Miller se totiž vybičoval k naprosto neuvěřitelnému výkonu. Skoro to vypadá, jako by si celých 30 let šetřil energii právě na tenhle film. Hned zkraje je nasazeno téměř infarktové tempo (což podporuje fantasticky dravý soundtrack od Toma Holkenborga aka JunkieXL) a z plynu se poprvé sundá noha až v nějaké devadesáté minutě, aby si mohly postavy trošičku popovídat a my se jim lépe dostali pod kůži. Dialogových pasáží je i tak minimum. Prim hrají do nejmenšího detaily kompozičně propracované akční scény, v nichž kaskadéři hrdě vztyčují (a naprostým právem) prostředníček vstříc všem CGI ptákovinám, které si myslí, že jedničky a nuly mohou trumfnout fyzickou práci. Nemohou. Zběsilá cesta názorně ukazuje, o kolik je práce v terénu pro kameru (i divácké oko) vdečnější.

Herci podle očekávání hrají druhé housle, své party ale zvládají a jsou ve svém minimalismu a prostých "jdu jedním směrem" motivech velmi přesní. Což platí pro hrdiny i záporáky... i když, ono podobné označení je trochu nepřesné. Dobro a zlo v postapokalyptickém světě vlastně neexistují. Zůstala jen touha po přežití a základní pravidlo, že větší ryby žerou ty menší. Max v úvodu filmu říká "Nevím, jestli jsem se zbláznil, nebo se zbláznili všichni ostatní". Zbláznili se úplně všichni. ŽÁDNÁ postava není normální. Odráží svět, v němž žijí. A ač je to svět de facto pustý, kameraman Johna Sealea přímo čaruje při snímání bezútěšné reality, takže je opravdu nádherná na pohled. 

Zběsilá cesta rozhodně není bezchybný film. V druhé půli se možná až příliš zvolní tempo a ani precizní finální smršť nedokáže zakrýt, že první polovina je z akčního hlediska větší nářez. Menším zklamáním může být i fakt, že Max není zdaleka tak důležitý, jak název filmu naznačuje. Tuhle podívanou řídí (obrazně a často i doslovně na plátně) ženy, o které tu jde především.

Hlavní je každopádně to, že tak osobitou akční vizi bez kompromisů jsme tu neměli... no, od prvního Matrixu. Zběsilá cesta je zhmotněná myšlenka, uchopená pevnou rukou a podaná bez zaváhání. Nechápu, jak se Millerovi povedlo, že dokázal po třech filmech pro děti získat od studia 150 milionů dolarů na podívanou, v níž budou hrát hlavní role polonahé modelky, šílení lidé (bez výjimky, tady vážně nikdy není normální) převážně písečná krajina, kytara=plamenomet a tuna mrtvol. V Hollywoodu podobným zběsilým žánrovkám dávno nepřejí. Stal se malý zázrak a vyšlo to. Díky!

Hodnocení: 95%

Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejdivočejší akční série je zpátky v kinech. Expendables na kolech přibrali další akční legendy a vydávají se vstříc ještě velkolepějšímu adrenalinovému šílenství, v němž auta padají z nebes, vzdálenost mezi mrakodrapy se měří vzdušnou čarou a žádný sráz není dost vysoký na to, aby se nedal přežít.

V předchozím díle jsme byli svědky střetu mezi Owenem Shaw (Luke Evans) s Domovou partou. Vítězem se stali podle očekávání ti dobří (i když se ztrátou) a jak nás navnadila potitulková scéna – která konečně dala alespoň nějaký smysl příšerné trojce – na cestu pomsty se vydá Owenův bratr, jenž vždy „uměl řešit problémy“. A nejde o žádné béčko, ale bývalého elitního zabijáka, který jednoho dne prostě zmizel z radaru, čímž si vysloužil přezdívku Stín. A protože má tvář Jasona Stathama, může si být Dom a jeho blízcí jisti, že tahle odplata je bude hodně bolet.

Série Rychle a zběsile vstupuje do dalšího kola, tentokrát obtěžkána nejen vysokým očekáváním z hlediska akce (neboť předchozí dva díly nastavily laťku hodně vysoko), ale i předčasnou smrtí Paula Walkera, jehož museli pro dotočení scén zastoupit digitálními triky upravení bratři. Hned zkraje je třeba dodat, že kdo neví, že Walker zemřel, toho by to po celou dobu nenapadlo. Ano, když budete hodně všímaví, lehce rozpoznáte Walkerem natočené scény (hodně detailů) oproti těm dodělávaným v postprodukci, kdy je najednou Brian zády/z dálky/neustále odvrací obličej nebo ho za něco schovává. Nejde ale o nic, co by diváka nějak drasticky mlátilo do očí.

Walkera se tak tvůrcům povedlo ve filmu udržet bez většího násilí a dopřáli sympatickému herci fanoušky vytouženou labutí píseň. Ale není to jen o něm (a nikdy být nemělo, čehož se naštěstí filmaři drží). Základní linie pracuje opět s týmovou prací, která těká z místa na místo a snaží se dostat „zlobivějšího z bratrů Shawů“ dřív, než se to povede obráceně. Na rozdíl od předchozích dvou částí, které šly poměrně logicky od bodu A do bodu B, je však tentokrát příběhová linie poměrně roztěkaná a působí nahodilým dojmem. Možná je to dozvuk přetáček nebo se na výsledku podepsali sponzoři (ve smyslu „musíme natáčet v Abú Dhabí, tak to nějak dáme do scénáře“). Výsledkem je každopádně pravděpodobně dějově nejslabší část, z níž by šlo prakticky kteroukoli větší scénu vystřihnout, aniž by tím nějak výrazně utrpěla kontinuita celé podívané. Holt kouzlo vymazleného heist plánu z pětky už se zopakovat nepodaří a Rychle a zběsile otevřeně rezignuje na sled akčních atrakcí, kdy se divák sveze na jedné divoké lanovce, chvíli si odpočine a může naskočit na další divokou jízdu.

Prim tudíž hrají akční scény, které celou chatrnou omáčkou pospojují. Jedno se musí téhle sérii nechat. Nikde jinde tvůrci neumí podat šílenosti tak zábavně (a tím nemyslím, že by byly zábavné nechtěně). V Rychle a zběsile 7 se děje jedna šílenost za druhou, už ani pěstní souboje nejsou ušetřené supermanovských bizarností. Ale má to tempo, nápady a faktor zábavy na maximum. James Wan se pochlapil a ukázal, že se dokáže obratně pohybovat v hororovém i akčním žánru. Pokud mu někde akce přerůstá přes hlavu, je to (podobně jako ve Smrtonosné pasti 4) v samotném finále, kdy se scéna mění na akčně/digitální bordel. Ale nejde o nic, co by nešlo skousnout.

Scény vedené řečmi o důležitosti rodiny (atd.) jsou spíše úsměvné, ale to platilo i o předchozích dílech. Co se naopak znovu vyvedlo na jedničku je casting nováčků. Jason Statham je pro nasupenou zabijáckou mašinu ta nejlepší možná volba a potěší i Kurt Russell v miniroličce šéfa tajných. Když si nasadí brýle a začne střílet padouchy obouruč, téměř se z plátna na chvíli vynoří samotný Snake Plissken.

Rychle a zběsile 7 je vlastně jedno velké loučení. Pryč jsou pouliční závody, které nyní mají roli pouhé nostalgické vzpomínky. Akce nadobro dala vale realismu a už se ani nesnaží předstírat, že má něco společného s fyzikou. Spíše připomíná hru na téma „co dokážeme vytvořit ještě většího“. A pak je tu samozřejmě Paul Walker. Chlapec s milionovým úsměvem, který nás opustil ve chvíli, kdy mu konečně dozrálo charisma. Finální scéna si neklade za cíl nic jiného, než mu dát jedné velké a upřímné sbohem. Je to možná trochu laciné, ale nezbytné a naštěstí citlivě podané. Když se na konci „jejich cesty rozdělí“, většina diváků se zřejmě neubrání dojetí. A tak to má být...

Hodnocení: 70%

Recenze: Padesát odstínů šedi (FILM)

Být čtenářem knihy zpravidla následné filmové adaptaci moc nepomůže. Jen těžko se filmaři trefí do vkusu všech čtenářů (nemluvě o těch nejnadšenějších, kteří nejlépe ví "kdo by měl koho hrát atd."). V případě filmových Padesáti odstínů šedi se ale odvážím tvrdit, že je znalost předlohy jen k prospěchu věci. 

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný. 

Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...

Recenze: Jupiter vychází

Novinku sourozenců Wachowských již předem provázela pověst průšvihu. Obstojně šlapající trailery a aura autorů Matrixu přesto zachovávali určité naděje. Nyní konečně Jupiter dorazil do kin. A nevyšlo z něj bohužel téměř nic dobrého.

Jupiter (Mila Kunis) se živí uklízením cizích domů a sněním o tom, jaké by to bylo nosit drahé šaty lidí, o jejichž čistou domácnost se stará. Je nikdo, ale to se brzy změní. Svět, jaký známe, je totiž pouhým střípkem velkolepého a pokřiveného obrazu, v němž mají lidé poměrně nevděčnou roli. Ruku osudu nad nimi drží prastarý ušlechtilý rod z dalekých hvězd. A Jupiter se náhle nečekaně dozví, že je potomkem rodu, má nárok na významné dědiství, z ničeho nic jí jdou po krku vesmírné zrůdy a ona dostává bodyguarda (Channing Tatum), který ji musí pomoci zachránit všechno a všechny.

Když v roce 1998 přišel (tehdy ještě visionářský) Luc Besson s Pátým elementem, bylo to zjevení. Šlo o klasický příběh boje dobra a zla, ovšem vyšperkovaný tolika scenáristickými a režijními nápady, až se člověk „rád nechal opít rohlíkem“, přestože podobnou story jsme slyšeli nespočetněkrát. Své sehrál i perfektní casting v čele s přesným Brucem Willisem, krásnou Millou Jovovich a patřičně slizkým Garym Oldmanem. I dnes působí Pátý element stejně svěže a nápaditě, jako v době svého vzniku. Nyní se o podobně nadčasový kousek "plný fantazie" pokusili sourozenci Wachowští.

Vzali si podobně banální základ, jehož stavební prvky si navíc vypůjčili z vlastního fenoménu. Podobně jako v Matrixu, i zde je ústřední hrdina=vyvolená vržena do králičí nory, aby zjistila, že svět, jaký zná, je v podstatě jen iluze a ona musí bojovat o osud celého lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Tam, kde Matrix bodoval ochotou bořit zaběhnutá klišé, překypoval energií, sebevědomím a nápady, tam se Jupiter vychází potácí podobně nejistě, jako by ho vedla ruka nezkušeného debutanta.

Základní kámen úrazu leží již v příběhu, který nejspíš i vinou složité postprodukce (snímek byl před svým uvedením přestříhán) nedává moc smysl. Aniž bych chtěl zbytečně spoilerovat, již samotný konflikt, proč je hrdinka středem zájmu, je vyvolán jen proto, že je seznámena se svým původem - což jí navíc oznámí záporák vlastním aktem! Kdyby se býval držel plánu a Jupiter si vůbec nevšímal, žádný problém by nevznikl. Od zmatené zápletky se dále odvíjí to, že je Jupiter vržena do mlýnku tří stran, z nichž každá sleduje jiné zájmu. Ušlechtilý rod se skládá z tří sourozenců – dvou bratrů a sestry. Ti všichni si Jupiter předávají jak horký brambor, často ovšem buď není jasná motivace toho, o co komu jde (platí hlavně pro sestru), případně vůbec nedává smysl, proč někdo tak složitě potřebuje hrdinku unést a dopravit na své sídlo, když tam podle původního plánu stejně směřovala.

Zmatenost děje pak podtrhuje až neskutečná sterilita všeho, co se na plátně odehrává. Filmu zoufale chybí nadhled i humor a po většinu času je jen těžkopádnou splácaninou všeho možného. Co na tom, že výprava je opravdu špičková a každý trik měl od grafiků tu nejlepší možnou péči. Wachowští bez ladu a skladu dali do jednoho filmuskřeta z Harryho Pottera, Lizarda z Amazing Spider-Man, mimozemšťany z Akt X, svatbu z Hunger Games, Sloního muže, polovlkodlaka, andělská křídla, obří futuristické koráby, létající boty a nic z toho nepomáhá. Vesmír nepůsobí komplexně a promyšleně, ale jako změť náhodných motivů, které nemají řád a střídají se jen podle potřeby.

A hlavně je to nuda! Snímek má něco málo přes dvě hodiny, ale působí minimálně dvakrát delším dojmem. Na vině je především samotná dikce vyprávění, která namísto vyzrálé sci-fi servíruje „něco jako Twilight, akorát ve vesmírných kulisách“, přičemž ani akční scény to tentokrát nezachraňují. Wachowští v nich nepředvedou nic, co by stálo za zapamatování a ještě ubíjejí podivně rozvrženým tempem, kdy například film nabídne se stejně dramatickým odpočítáváním hned dvě finále. A napětí přitom nikde.

Příčí se mi dávat podobnému filmu 20%. Je vidět, že se na něm vypotilo ohromné množství tvůrčí energie. Výsledek je nicméně natolik nezábavný, nezajímavý a bohužel i nevhodně obsazený (Tatum nemá co hrát, Kunis celou dobu vypadá, že je filmu omylem), že zkrátka nemám možnost jít ve známce výše. Možná při vzpomínce na roztomilé cameo Terryho Gilliama při zřejmě nejzábavnější scéně filmu, v níž si hrdinka snaží na úřadě vyběhat potvrzení svého původu. Pak mi ale dojde, že tak drahou a nezvládnutou sci-fi jsme neměli v kinech od Žoldák: Legie zkázy. A jsem zpátky na 20%.

Hodnocení: 20%

Recenze: 96 hodin: Zúčtování

Bryan Mills je zpátky. Tentokrát už ale žádné únosy z rodinného kruhu. Na své třetí štaci se oblíbený hrdina stává lovnou zvěří poté, co jeho nepřátelé viděli Uprchlíka a rozhodli se, že by bylo dobré mustr zopakovat. 

Což rozhodně nevidím jako nějaké zlo. Zápletka okolo neprávem stíhaného člověka, který musí na vlastní pěst dokázat svou nevinnu, má pořád své kouzlo. Dvakrát tolik, pokud do labyrintu intrik a lží vyšlete myšku v podání Liama Neesona, kterou při cestě za pomyslným sýrem nic nezastaví.

Problém je jinde. Jeho jméno jest Olivier Megaton a je to zabiják. Zabiják každého potencionálně zajímavého akčního momentu, který by mohl diváky vytrhnout z letargie dané cílením na teenagery (kde jsou ty časy, kdy Marco z Tropoji poznal, zač je toho elektřina). Megaton je pravděpodobně nejchaotičtější režisér současnosti, takže se jeho dravější sekvence sestávají z téměř až pro oko nesnesitelného počtu střihů, nemluvě o velmi špatné návaznosti.  Není neobvyklé, když se během akčního inferna, v němž auta a pěsti létají vzduchem, přistihnete, že naprosto netušíte, kdo právě koho odpravil a co se na plátně děje. Přitom by stačilo vzít natočený materiál a dodat mu méně agresivní střih. Nejen však Megatonem je vina živa.

On i sám velikán Luc Besson, někdejší obdivovatel hollywoodských bijáků, jimž se rozhodl vyjít vlastní filmovou tvorbou vstříc, ochotně zarazil poslední hřebíky do téhle neveselé rakve. Sérii coby scenárista a producent odstartoval jako nekompromisní cestu za vykoupením, v níž rány bolely, hrany se netupily a svět poznal, zač je toho Bryan. Pro zámořský trh však jedničku upravil na smířlivější rating PG 13 (z původního eRka) a protože slavila úspěch, dvojka i trojka rovnou vznikly mládeži přístupné. A tato složka hraje v případě Zúčtování největší prim. Bryan tu odrovná nejméně lidí, víc jich omráčí než zlikviduje a vůbec už to není ten bourák, jak jsme si ho zamilovali. John Wick by se za něj styděl, kdyby neměl dost vlastní práce.

Když se blíží finále téměř nekonečně dlouhé podívané, nemůže to už zachránit ani natolik bizardní situace, jako je souboj s mužem v upnutých slipech (!). 96 hodin: Zúčtování je ve výsledku ubíjející nudou, jíž čas od času pročísne nějaká trefnější hláška, připomínající excelentní jedničku. A ještě je tu vyšetřovatel Forresta Whitakera, jediná myslící postava v plejádě uniformovaných tupců. Na jeden film je toho prostě málo, co může držet divákovu pozornost. A na další akci Bryana Millse ještě míň.

Hodnocení: 30% 

P.S. Další důkaz toho, že jakmile je do filmu obsazen Dougray Scott, nevěstí to vůbec nic dobrého.